Přihlášení

Herci Divadla Pod čarou dobyli mekku amatérského divadla – Jiráskův Hronov

16. 8. 2019 | Zbyněk Konvička | Diskuze (0) | Rozhovory

Hra O 14 dní dříve aneb Svoboda nadvakrát, která měla premiéru 13. října 2018 v Divadle Pod čarou – tedy den před 100. výročím vyhlášení republiky v Písku (skutečně se tak stalo 14. října 1918), se líbí a slaví úspěch po celé republice. Podčárníci s ní nyní úspěšně zdolali i přehlídku Jiráskův Hronov.

Členové Divadla Pod čarou a jejich přátelé se po letech rozhodli, že nastudují novou autorskou divadelní hru. Oslovili proto Františka Zborníka, renomovaného dramaturga, režiséra a autora divadelních her pro ochotnická divadla, a ten na základě textu Jiřího Práška, ředitele Prácheňského muzea v Písku, napsal hudební revui O 14 dní dříve aneb Svoboda nadvakrát.

S tímto divadelním kusem začali objíždět ochotnické přehlídky. A úspěch střídal úspěch. Dá se říci, že vypalovali ostatním zkušeným ochotnickým souborům jeden rybník za druhým. Sbírali totiž jednu cenu za druhou a získali rovněž doporučení na celostátní přehlídku amatérského divadla Jiráskův Hronov. Autorovi hry Františku Zborníkovi divadelníci přislíbili aspoň 50 repríz a zdá se, že to nebude nereálné. Již nyní mají za sebou téměř třicítku představení a řadu dalších nasmlouvaných po celé republice.

František Zborník se premiéry své poslední hry bohužel nedočkal, zemřel 12. října 2018 – den před píseckou premiérou. Jeho hra však rozdává radost a smích mírou vrchovatou tak, jak by si to jistě přál on sám. Poslední slova, která František Zborník Podčárníkům poslal před premiérou, zněla: „Hola hej, vy bando písecká, vy to dáte, zlomte vaz!“

Pár dní před odjezdem ochotníků z Podčáry do Hronova jsme si s nimi povídali o uplynulých měsících, uskutečněných představeních a jejich dalších plánech.

  • Jak byste zhodnotili uplynulé měsíce od uvedení hry 13. října 2018 v Divadle Pod čarou?

Roman Čada: Ve vší skromnosti musíme říct, že to je takový malý zázrak, když se dala dohromady parta lidí, která ani vlastně není divadelním souborem, a došla až na celostátní přehlídku do Hronova. Pak slyšíš od jiných souborů: „My sem jezdíme 19 let (pozn. autora: na krajské postupové soutěže) a nic.“ A nikdy nikam nepostoupili.

Miroslav Pokorný: A my máme výhodu, že nás nikdo nikde nezná… (smích)

Roman Čada: Ano, všichni hrají třeba 15 let a mají za sebou tolik a tolik repríz a premiér a prošlo tam třeba 48 divadelníků a my jako soubor neexistujeme ani rok. Že jsme bývalí šermíři a divadelníci, to je fajn, a že jsme v Podčáře hráli nějaké pohádky pro děti, ale tohle je o tři čtyři stupně někde jinde. Přímo od Františka Zborníka jsme měli již divadelní hru – šermířskou, ale té se účastnila jen část souboru. Musíme po pravdě říct, že za tento úspěch může hlavně autor libreta František Zborník.

Martin Kunt: S tím bych tak docela nesouhlasil, protože s tím nápadem přišel Pokča. (Miroslav Pokorný – ředitel Divadla Pod čarou)

Miroslav Pokorný: František mně řekl na rovinu, že nemá čas na napsání nové hry. Bylo to kvůli jeho velké vytíženosti a byl si také vědom svého zdravotního stavu, což jsme ale netušili a mysleli jsme si, že je ze všeho venku. Pak, když jsem mu začal posílat podklady k tématu, tak jen říkal: „To je úžasný, do toho jdu.“ V tu chvíli ho začal ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek zahrnovat částmi své budoucí knihy o vyhlášení republiky v Písku. A František v tom hned viděl hudební revui či muzikál.

Roman Čada: Původně nás bylo o dva méně… Ale postavy by se během převleků navzájem „potkávaly“, a tak jsme se museli rozšířit ještě o jednoho člena souboru.

Milan Malík: Ano, je to tak. Pak právě přišli ti dva noví, kteří zaručili posun o level výše, aby se to dostalo tam, kam se to dostalo. (všichni smích)

Martin Kunt: Chtěl bych předem říct, že kdybych nevěděl, že se hra dostane až do Hronova, tak bych do toho vůbec nešel… (opět smích)

Miroslav Pokorný: Měl jsem i pocit, že nám od začátku nikdo moc nevěřil, a tak jsem rád, že se to takhle podařilo. Zatím jsme se s negativismem na naši hru nesetkali. Nejhezčí pochvalu, jakou jsme asi dostali, byla od jednoho porotce, který nám řekl, že kdyby se hra natočila na černobílý film, přidala zrnitost osmdesátých let, tak to můžeme vydávat za hru Ypsilonky z té doby…

  • Jaká byla další posloupnost vašeho ochotničení od premiéry?

Miroslav Pokorný: Kvůli kapacitě Divadla Pod čarou jsme udělali dvě premiéry, v Písku jsme hráli zatím pětkrát pro dospělé a sedmkrát pro školy.

Kateřina Pokorná: Byli jsme přihlášeni v únoru na Štít města Prachatic, který jsme vyhráli, a získali jsme i Cenu diváka. Říkali nám, že se to sešlo po hodně letech, aby jeden soubor vyhrál obě ceny.

Roman Čada: Prachatice byla nepostupová přehlídka, ovšem s odbornou porotou.

Kateřina Pokorná: Pak jsme hráli v březnu na přehlídce v Dačicích. Tam jsme získali cenu za hereckou interpretaci celého souboru, cenu za inscenaci, cenu za hudbu a doporučení na postupovou přehlídku do Volyně. Ve Volyni na přehlídce Piknik jsme získali doporučení na Jiráskův Hronov, cenu za scénář a režii a cenu za scénografii.

  • Celkem to bylo kolik ocenění?

Roman Čada: Když nebudeme počítat ta doporučení, tak to je sedm cen z přehlídek amatérských souborů.

Martin Kunt: Plyne z toho takové resumé, že máme dělat lidem radost.

Kateřina Pokorná: Poselství je z toho opravdu cítit, protože za námi po představení chodí lidé a říkají, že z ní Františka Zborníka poznávají.

  • Když zmíníme další místa – kde jste již hráli?

Miroslav Pokorný: V Bavorově to bylo skvělé, ve Vimperku, v České Lípě… a jinde. Teď máme před sebou další štace, řadu z nich jsme získali po vystoupení na Divadelním Pikniku Volyně (viz box na konci rozhovoru). Byl jsem i na jednání s pražským divadelním spolkem Kašpar. Říkali, že by na jihu Čech rádi zakotvili u nás v Divadle Pod čarou a odehráli snad deset představení za rok. A je možné, že si zahrajeme i u nich v Divadle v Celetné ulici.
Kateřina Pokorná: Shrnula bych to asi tak, že když jsme si přečetli poprvé scénář, tak by nás nenapadlo, že se podíváme do Hronova…

Roman Čada: I ředitel muzea Jiří Prášek tvrdil, že ty události jsou „nehratelné“, neuměl si představit, že by to amatéři v Písku zahráli. Po premiéře ale přišel, že jsme to zahráli lépe než profesionální soubory a zcela neplánovaně přišel i druhý den a uvedl hru v Podčáře znovu.

Martin Kunt: Zatím je to asi nejvyšší meta, co se Divadlu Pod čarou za těch necelých dvacet let podařilo.

Miroslav Pokorný: Nyní jsme rozjednali hraní v Banátu v Rumunsku, kde jsme byli na dovolené v českých vesnicích. Ale cestu nám asi nikdo nezaplatí…

Roman Čada: Dost z nás máme jeden problém, až na několik jedinců – že hrajeme hudební revui a všichni v ní zpíváme…

Martin Kunt: No, hrajeme dobře zpěváky.

Miroslav Pokorný: Nejdřív jsem Františkovi označil, kdo je schopen zpívat, a on mi na to napsal, že zpívat budou všichni. Tak mu odepisuji, že to není možné, že to jsou bývalí šermíři – hluchý jak polena! A on na to: „Neboj, zpívat budou všichni a do premiéry na šerm zapomenou.“

  • Jak jste se sžívali s vašimi rolemi?

Roman Čada: Nejsem zpěvák ani herec, mně vyhovuje projev redaktora Hanzlíčka, který spíše deklamuje, než zpívá. Někdy jsem měl problém s tím, že některé scény začínají velmi podobně, neřku-li stejně, jdeš na scénu a nevíš, o jakou scénu se jedná.

Miroslav Pokorný: Jako produkční musím říct, že bych je všechny povraždil, ale jako osvětlovači mi to jde, to mě trochu uklidnilo.

Jana Pokorná: Moje role je Stříbrný vítr – nemusím mluvit, neumím hrát, neumím zpívat…

Jan Pokorný: …ale zaběháš si.

Jana Pokorná: …prostě jsem „běhna“ (všichni smích)… a u scény dělnic z tabačky je kouřeníčko!

Miroslav Pokorný: To je baví, na to se těší jak malé děti a uměle to prodlužují…

Kateřina Pokorná: Jedině nás mrzí, že si kuřáckou scénu vyplýtváme hned na začátku. Jinak mě baví střídání polohy cudné a naivní hloupoučké Aničky s ďáblicí Španělské chřipky. Baví mě v této hře, že si herec vystřídá různé výrazy herectví.

Jan Pokorný: Mašinfíra byl jasný, chtěl jsem k němu přistoupit jako k veselejší roli, ale František ho chtěl spíš jako už unaveného zaměstnance, což se mění, když padne Habsburk a on to všude vyhlašuje. Role generála nakonec zbyla na mne, ale vůbec neumím německy, takže když mluví německy, vůbec nevím, co říká.

Miroslav Pokorný: Petru Šťastnému zase sedla role starosty.

Milan Malík: Mám roli hejtmana a vojáka. Ono se to vyvíjelo a zbývaly role, u kterých měli kolegové problém je ztvárnit (všichni smích). Ten kontrast rolí je velký a střídat je, to je pro amatérské herce problém. Není větší nebo menší role… a role Žižky v Betlému…

Jan Pokorný: V Orloji – ty Betlému!!!! (všichni smích)

Milan Malík: Od Františka zaznělo, že by to chtěl udělat jako pan Růžek, prohlédl jsem si film Proti všem a roli řádně nastudoval, i u malé role jsem to posunul, a proto jsme asi tam, kde jsme.

Roman Čada: Malá vsuvka, to byl pan Štěpánek jako Žižka, Růžek hrál Kazisvěta. (smích)

Martin Kunt: Musím říct, že se mi voják s Milanem hraje dobře. I když vypadneme textově, tak to zaimprovizujeme a funguje to. A řezník Lešek se mi hraje výborně. Můj předek byl prý taky řezník, takže ctím tu roli i řemeslo. Řezník je takový lidový člověk, který vypráví historii. Byl jsem ale při premiéře nervózní, protože hned na první představení přišlo sedm členů z rodiny Lešků a Láďa Lešků na mne před představením hrozil prstem. Když jsme skončili, tak mi podal ruku a řekl: „Máš štěstí“. Baví mě na tom i ta kramářská píseň. A co jsme se dozvěděli od porotců, že nikdo nevyčnívá a že působíme jako kompaktní parta.

Jan Pokorný: Ve Volyni nás ohodnotili slovy. „Mě na tom baví, že vás to baví.“

Roman Čada: U Pavlíny a Tomáše Franců musíme říct, že kromě Kačky Pokorné jako jediní z nás umí zpívat. Tomáš dokáže hrát na řadu nástrojů, složil hudbu ke hře a Pavlína se ochotnickému divadlu věnuje i ve škole. Tomáš dokonce hraje v Pašijových hrách v Hořicích na Šumavě Ježíše.

  • Co nejvíc vás na této hře baví?

Roman Čada: Baví mně na tom představení jako celek. Jako každý jiný člověk, který stojí na jevišti, jsem rád, že lidem dáváme radost v dnešní době, kdy je problém, kam se podíváš. Ale v divadle, tam si lidé více než hodinu oddechnou a doma jim to všem dojde, jak je ta hra nadčasová.

Miroslav Pokorný: Rozhodně mě baví naše parta, která to představení hraje. Obdivuju na hře celkovou kompaktnost a že tam nikdo z herců netrčí, není hlavních ani vedlejších rolí. Nikdo nikoho nepřevyšuje. A proto i potlesk je pro všechny.

Martin Kunt: Je důležité říct, že žluté triko se dává v cyklistice za etapu, ale ve Volyni na divadelní přehlídce Piknik dávají žlutý trikot za nejlepší herecký výkon. A my ho dostali všichni a že si ho máme půjčovat.

Po návratu z Jiráskova Hronova Miroslav Pokorný, produkční hry a ředitel Divadla Pod čarou, sdělil: „Jsme moc rádi, že jsme píseckou historii dotáhli až do pater nejvyšších, to je na Jiráskův Hronov. Je to pro nás obrovský úspěch a velké poděkování patří autorovi Františku Zborníkovi. Takže posíláme pozdrav do divadelního nebe a těch minimálně 50 repríz bude, Františku, slibujeme! Ale musím říct, že daleko více než Hronov nás oslovila národní přehlídka Divadelní Piknik Volyně. Tam byla neskutečná atmosféra, téměř domácí prostředí, setkávání se s ostatními soubory, prostě pohoda. Na Hronově, zřejmě díky obrovskému rozměru tohoto festivalu, se toto jaksi vytrácelo. Ale díky těmto přehlídkám jsme dostali spoustu nabídek, takže podzim se nám pěkně plní.“

Zbyněk Konvička, VYŠLO V TIŠTĚNÉM pÍSECKÉM SVĚTĚ Č. 15/2019

Foto archiv Divadla Pod čarou

Fotogalerie k článku


0
0

Diskuze k článku +

Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!

Nový komentář k článku

Pro zapojení do diskuze se nejprve přihlašte ke svému účtu.

Nejste-li registrovaným uživatelem, zaregistrujte se zde. Registrace je jednoduchá a rychlá.