Písecký svět

Z pohledů samotných držitelů dočasné ochrany je realita často méně růžová. Jejich země je stále ničena. Rodiny jsou rozděleny. Čtyři roky mají nejistý status dočasné ochrany. Většinou pracují ve výrazně nižší nebo nižší kvalifikaci než na Ukrajině. Dennodenně čelí překážkám, které před migranty přirozeně vyvstávají. Ve snaze se na chvíli vynořit ze záplavy negativních zpráv a smutných příběhů jsme v Písku našli několik žen – držitelek dočasné ochrany z Ukrajiny, kterým se podařilo vrátit do svého oboru nebo absolvovat rekvalifikační kurzy pro lépe placené zaměstnání. 

Anastasiia Kukhtina se narodila na Ukrajině v Doněcké oblasti, vystudovala medicínu v Charkově a nyní působí jako neuroložka v písecké nemocnici. Od března 2022 žije v Písku s maminkou a dvěma syny. Manžel Anastasii zůstal na Ukrajině.

Nasťo, jak vypadaly vaše první dny v Čechách?

Původně jsme vůbec nevěděli, že se v Čechách ocitneme. Urychleně jsme odjížděli z Charkovské oblasti, naším původním plánem bylo zůstat na západě Ukrajiny. Z Charkova jsem odjela s maminkou, dvěma syny, švagrovou a jejími dětmi. Jenže po cestě nám volal můj manžel a říkal, že bude bezpečnější, když Ukrajinu opustíme. Říkal, že v Česku známí jeho známých nás přijmou. A tak jsme se v březnu roku 2022 dostali do Albrechtic nad Vltavou. 

Jaké byly vše první dojmy? 

Všichni jsme samozřejmě byli ve velkém napětí, ale Albrechtice se mi ihned strašně líbily a já jsem se rychle uklidnila. Trošku si myslím, že jsem v minulém životě byla Češkou (smích). Hned jsem se v Čechách cítila moc dobře a cítím se tak pořád.

Opravdu? A co se vám tady líbí?

Fascinuje mě to, jak jsou si Češi vědomí toho, že jsou Češi, jak mají pevně ukotvenou národnostní identitu. Jak si váží vlastní historie, jak dobře ji znají! Pokaždé jsem překvapená, když jedeme s dětmi na výlet, a starší syn, kterému je teď třináct, najednou začne u nějakého hradu vyprávět, kdo byl Karel IV. a co se kdy dělo. Dějepis je jeho nejoblíbenější předmět ve škole. Taky se mi moc líbí, jak je tady vzdělání propojeno se životem. Mladší syn chodí do školky a stále vypráví, jak stavěli ptačí budky a co ptáčci jedí a kde bydlí ježci, mně to až dojímá. Přijde mi to všechno velice přirozené, nestrojené. Strašně se mi líbí besídky ve školách, žádné nažehlené bílé košile, žádné vystresované děti, které se bojí přeřeknout, když odříkávají básničku, klid, sranda, dobrá zábava. Přijde mi, že lidé tady jsou uvolnění, klidní. 

Příjemně se to poslouchá. Pojďte dál, z Albrechtic do Písku.  

Začala jsem v Písku pracovat. Člověk, který nám v Albrechticích poskytl střechu nad hlavou, se mě ptal, co dělám. Řekla jsem, že jsem doktorka, neuroložka. Rovnou řekl, že zítra jdeme do nemocnice. Přišli jsme za primářem, neuměla jsem ani slovo česky, takže jsem samozřejmě nepředpokládala, že mě vezmou jako lékařku a byla jsem dost nadšená, že mi nabídli práci sanitářky a k tomu ubytovnu v Písku. Brzy jsme se s maminkou a dětmi přestěhovaly a někdy v květnu jsem nastoupila do práce.

Co bylo na začátku pro vás nejsložitější? 

To, že jsem neuměla česky, to byla opravdu katastrofa. V práci jsem poskytovala základní péči nemocným, pomoc s osobní hygienou, jídlem, lidé na vás mluví, na něco se ptají, a vy vůbec netušíte, co po vás chtějí. Člověk se cítí opravdu ztracený, když si neumí v malém krámku koupit chleba, když neví, jak funguje MHD a neví, koho se na to zeptat. O češtině jsem nevěděla vůbec nic a ihned jsem pochopila, že je to cizí jazyk, který se budu muset tvrdě učit, že nějaký společný slovanský základ sice může trochu pomoct, ale na normální domluvu rozhodně nestačí. Ze začátku mi čeština zněla divně, přiznám se, že se mi nelíbila, ale jak jsem ji postupně osvojovala, tak se mi začala naopak velmi líbit. 

A jak jste se učila česky?

Už nevím odkud, ale nějak jsem se dozvěděla, že v Písku běží kurzy češtiny pro uprchlíky z Ukrajiny. Ze začátku probíhaly v knihovně, pak už jsme začali chodit do učebny v ulici Karlova. Kurzy byly dobré, jenže byla tam spousta lidí a mohla jsem chodit jen jednou za týden na 90 minut, bylo mi jasné, že takto se česky budu učit dlouho, i když se učím sama doma. Naštěstí se mne ujala jedna z lektorek, Kateřina Jarolímová, která se mně věnovala individuálně. Pak jsem se dozvěděla o online kurzech pro lékaře z Ukrajiny, byl to projekt UNICEF za nějakou symbolickou částku, tak jsem se okamžitě přihlásila. Učila jsem se dvakrát týdně tři hodiny. Kromě toho jsem měla naprosto skvělou podporu v práci. Kolegové se mnou stále komunikovali, bavili se se mnou o počasí, o plánech na víkend, o dětech, o jídle, bylo to skvělé, každý den jsem měla možnost použít češtinu v reálném životě, to bylo parádní doplnění ke kurzům. Já se snažím využívat všech situací, kdy můžu češtinu procvičit. Třeba jednou mě na Šumavě zastavil nějaký pán a ptal se na cestu. Řekla jsem mu, že jsem tam taky poprvé, poznal, že jsem z Ukrajiny, a nakonec jsme se bavili skoro půl hodiny na různá témata. 

Bylo něco, co vás v Česku, v Písku překvapilo? 

Ani ne. Ve spoustě věci je to tady hodně podobné jako u nás. Jen, jak už jsem řekla, přijde mi to tady takové klidnější, pohodovější.

A co česká kuchyně?

Tak, nějak jsem se přizpůsobila (smích). Jediné, co mi nejde do hlavy, tak to jsou české polévky. Pro mne je polévka – pořádný masový vývar a hodně zeleniny. Nemohu si zvyknout na polévky zahuštěné moukou, to mi přijde opravdu divné. Ale třeba knedlíky jím, ty mi nevadí. Můj mladší syn vždy jedl velmi špatně, ale zrovna ve školce mu jídlo docela chutná. Starší si stěžuje víc, ten preferuje babiččinu kuchyni.

Co je pro vás na procesu začleňování se nejsložitější? 

Po nějaké době jsem pochopila, že zřejmě, i když se budu sebevíc snažit, nikdy nebudu životu tady rozumět tak, jak jsem mu rozuměla doma. Myslím tím takové to rutinní vtipkování, že někdo řekne nějakou větu z filmu a všichni na to zareagují, nebo řekne nějaký vtip a všichni tomu rozumějí a smějí se, a já netuším čemu. Povahou jsem introvert, v práci mám skvělé kolegy, takže kontakt s lidmi mi nechybí, ale chybí občas takové to být s lidmi na stejné vlně, víte, co myslím? A taky mi moc chybí širší rodina, manžel. Je mi tady dobře, v podstatě jsem nenarazila na žádnou negativitu ze strany Čechů, věřím, že moje děti, pokud tady zůstaneme, se zde časem budou cítit jako doma. Ale jestli já se tady budu cítit úplně jako doma? Nevím.

Povězte mi ještě trochu o tom, jak se vám podařilo v relativně krátkém čase vrátit k vystudovanému oboru? 

No, krátkém…Poslední důležitou zkoušku jsem složila na jaře 2025 a od roku 2022 jsem pořád studovala. Bez maminky bych to nikdy nezvládla. Kompletně na sebe vzala péči o děti, o domácnost, já jsem se pořád jen učila. Před tou poslední zkouškou jsem za maminkou šla, rozplakala jsem se jak malá a dopředu jsem se jí omlouvala za to, že třeba tu zkoušku neudělám, což bude znamenat, že nás čeká další půlrok, jak bych to řekla, no, pekla. Maminka mě samozřejmě uklidňovala, že se nic neděje, že to zvládneme i tak, ale jsem šťastná, že tu zkoušku mám. Ten proces je totiž poměrně dlouhý: ze začátku si musíte nostrifikovat diplom, ale to ještě nic neznamená, to je jen potvrzení, že ano, Česká republika uznává, že máte diplom té a té vysoké školy. Pak musíte prokázat, že něco skutečně umíte, že to není jen cár papíru. Takže jsem ze začátku musela udělat aprobační zkoušku, která se skládala ze tří částí: test z medicíny a legislativy, pak praktická část a pak poslední – ústní zkouška. Vše v češtině, samozřejmě. Zkoušky zahrnují čtyři oblasti medicíny: interna, gynekologie a porodnictví, chirurgie a pediatrie. Trochu si myslím, že nebýt primáře písecké neurologie, tak se na tu zkoušku připravuji ještě dnes. Já si moc nevěřím a pořád jsem říkala, že se na to necítím. Ale pan primář říkal, že žádné takové, že na mě čekají a že se na zkoušku prostě jde. Úspěšně jsem složila testy. Pak jsem musela absolvovat půlroční praktickou stáž, to byla největší pohoda: pohybovala jsem se mezi jednotlivými odděleními, pozorovala jsem práci kolegů a učila jsem se a učila, česky i na ústní lékařskou zkoušku. Hodně, opravdu hodně mi pomohl pan primář, pořád mě podporoval, motivoval. Primář a maminka – bez těchto dvou lidí určitě nejsem tam, kde jsem teď. Na sociálních sítích jsem našla skupinu ukrajinských lékařů, kteří se na tyto zkoušky taky připravovali, scházeli jsme se online každý víkend, společně jsme rozpracovávali všechny otázky, navzájem jsme se zkoušeli, to mi hodně pomohlo. Gynekoložka z Běloruska mne připravila na gynekologicko-porodnickou část. Takže, mám pocit, že od roku 2022 se jen učím a pracuji. Nestěžuji si, vyplatilo se mi to. Na jaře 2025 jsem úspěšně složila ústní zkoušky, teď jsem normální lékařka, jsem evidovaná v české lékařské komoře, vše jak má být.  

Takže teď normálně pracujete v nemocnici jako lékařka?

Ano, jsem zaměstnankyní písecké nemocnice, jsem na oddělení neurologie, dělám, co mi řeknou a jsem moc spokojená. 

Co nebo kdo vám v Česku nejvíce pomohl na Vaší cestě? Byly to nějaké organizace, konkrétní lidé, nebo třeba jen vaše vlastní vytrvalost?

Jak už jsem říkala, nejvíce mi pomohla maminka, která na sebe převzala všechny možné role, bez ní by to opravdu nešlo; pak – kolegové v čele se skvělým panem primářem, který mě nenechal být a věřil mi často více než já sama sobě. Kolegové pro mě měli obrovské pochopení. Mohla jsem svůj pracovní harmonogram sladit se studijním rozvrhem a díky tomu navštěvovat online hodiny češtiny. I tak to nebyla a není žádná procházka růžovou zahradou: vnímám, že za to všechno jsem zaplatila a stále platím vysokou cenu: skoro nejsem s dětmi, nemám čas na žádnou zábavu, nikam nechodím, občas mám pocit, že za to všechno platím vlastním životem, životy dětí, životem maminky. I proto jsem se jí omlouvala před tou poslední zkouškou. 

Pamatujete si na moment, kdy jste si uvědomila, že se vám začíná dařit, že to nejhorší je snad za vámi? Co byl ten zlomový bod?

Takový okamžik ještě nepřišel. Vždy, když se mi zdá, že se něco ustálilo, že už je to lepší, přijde nějaká nová překážka, výzva, rána. Je to stále těžké.

Jaká je vaše vize do budoucna? Co byste chtěla v Česku ještě dokázat?

Nemám tu otázku ráda. Všichni se mě stále ptají: „Co budeš dělat potom?“ Po čem? Přijde mi, že se nebudu moct rozhodovat o tom, co chci. Budu muset dělat to, co budu muset. Po těch letech, co jsme tady, už není jednoduché se vrátit. Starší syn tady chodí čtvrtý rok do školy. Mladší chodí do školky. A jak bude vypadat náš dřívější domov? Na druhou stranu, co manžel? Na Ukrajině má práci, postavení, je to dospělý, silný muž. To má přijet sem a začínat od začátku? Zanechat podnikání a jít k pásu do továrny? Nevím. Já nechci dokazovat nikomu nic, chci jen žít, dělat svou profesi, zajistit dětem bezpečný život.  

Co byste poradila lidem, kteří zvažují příchod do Česka? 

Rozhodně bych jim to nerozmlouvala. Mám kamarádky, které odešly do jiných zemí, a přijde mi, že v Čechách ta integrace bolí nejméně. Lidé se chovají vesměs vlídně, jazyk je složitý, ale estonština nebo němčina to není. Asi bych jim poradila, aby se co nejpilněji učili jazyk. A že pokud chtějí mluvit, musí začít mluvit, prostě musí najít Čechy, s kterými se budou bavit česky. Pokud je člověk v práci obklopen svými krajany, tak pak může na kurzy chodit několik let a stejně bude mluvit bídně. 

Ano, já jako lektorka češtiny vnímám, že žijeme v době, kdy zmizela  spousta situací, v nichž lidé dřív byli nuceni jazyk používat: nikdo se nikoho nemusí ptát na cestu, na čas, jízdenku si koupíte přes internet, jídlo si objednáte samostatně přes obrazovku…

Přesně, lidé musí vynaložit větší úsilí, aby nějaká komunikace proběhla. Měla jsem vlastně štěstí, jsem mezi doktory a skvělými lidmi, kteří si se mnou povídají. 

ANNA SIMOTOVÁ,  Svět v Písku

SvěT v PíSku je dobrovolná iniciativa pro setkávání cizinců s domorodci. Chcete mluvit česky (španělsky, rusky, anglicky, německy atd.) a nemáte s kým? Chcete se seznámit s českou kulturou a nevíte jak? Jste Čech a s cizinci se rád potkáte? Přidejte se. Skupina vznikla v srpnu 2020. www.facebook.com/groups/310143973566123

Fotogalerie k článku