Písecký svět

Připomeňme si tuto událost s Janem Měšťanem, autorem knihy Po stopách krádeže Písecké Madony, která vyšla v roce 2020 a ze které pochází úvodní ukázka.

Věnoval jste se ve svých knihách už řadě témat spojených s Pískem, odkud se ale vzala myšlenka zpracovat literárně právě krádež Písecké Madony?

Jde o téma, které ve mně zanechalo silnou stopu už v dětství. V době krádeže jsem chodil ještě na základní školu a v Písku, a tedy samozřejmě i u nás doma, se o tom hodně mluvilo. Když jsem pak před 8 lety dohledával v archivu informace ke své knize Písecká spojka Krále Šumavy, zcela náhodou jsem objevil autentický zápis o krádeži Madony. Tehdy jsem se rozhodl, že se tím případem začnu zabývat. Důležité informace z vyšetřování jsem postupně vyhledával především v Archivu bezpečnostních složek. Informace týkající se středověkého umění v oblasti tvorby madon jsem získal hlavně v Anežském klášteře.

Vy jste se během práce na knize setkal i s očitými svědky tehdejšího vyšetřování. Byli ochotní se k případu vracet? 

Ano, setkal. Někteří mě dokonce kontaktovali sami až poté, co se kniha dostala do prodeje. Mluvil jsem jak s lidmi z řad vyšetřovatelů, tak s těmi, kteří se ocitli na straně potenciálních pachatelů. Velmi mě překvapilo, jak bylo snadné stát se podezřelým, a dostat tím do hledáčku Bezpečnosti i své blízké a známé. Zajímavé také bylo jaké množství příslušníků a civilních spolupracovníků tehdy sledovalo takzvané zájmové osoby, a to prostřednictvím velmi drahé a tehdy moderní techniky.

A s čím se vám tito lidé svěřovali? Protože ty vzpomínky musely být velmi silné.

Sdílnější byli ti, kteří se dostali mezi podezřelé. Nevzpomínali rádi. Tehdejší příslušníci bezpečnostních složek museli být pod obrovským tlakem. Na vyřešení té krádeže měl eminentní zájem i sám tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal. Do vyšetřování se nechtěně zapletlo také Velvyslanectví USA. Sledovaný, zatčený a vyšetřovaný mohl být kdokoliv. Například sledování píseckého kostelníka připomínalo manévry. Jeden ze svazků, který na něj vedla Státní bezpečnost, byl zničený v době divoké skartace v prosinci 1989. Ještě dodám, že mezi podezřelými se dokonce objevili i někteří tehdejší příslušníci SNB. Zajímavé byly i informace o snaze Státní bezpečnosti hodit krádež na někoho nepohodlného. 

Jaký vliv mělo na způsob tehdejšího vyšetřování to, že se odehrávalo právě v období normalizace? 

Byla to doba po krátkém závanu svobody v roce 1968, která skončila na pásech „spřátelených“ tanků. Zavedení následné normalizace mělo za následek postupné utahování šroubů, omezování občanských svobod, prověrky na pracovištích, vyhazování lidí z práce a jejich nahrazování novými, režimu oddanými tvářemi, a to vše provázela masivní emigrace na Západ. A do této dusné atmosféry přišla podivná, předem ohlášená, politicky podbarvená krádež, která vnášela nejistotu a nedůvěru i do nově zformovaných bezpečnostních složek státu. Navíc úmrtí, která případ provázela, byla stejně podivná jako celá krádež.

Zmiňoval jste jednu skartovanou složku, jiné se ale zřejmě dochovaly. K jakým materiálům jste se dostal vy?

Díky spolupráci s pracovníky Archivu bezpečnostních složek jsem se dostal k takzvaným svodkám, které popisovaly a hodnotily průběh vyšetřování vždy za určité období. Z těchto a dalších dílčích materiálů se dalo hodně zjistit. Co se týká celého vyšetřovacího spisu založeného 3. prosince 1975, tak ten byl podle archivních údajů po přerušení vyšetřování v roce 1976 sice uložen do archivu, ale v roce 1988 byl předán příslušníkům odboru vyšetřování VB Krajské správy SNB České Budějovice a do archivu vrácen zpět nebyl. To mohlo z archivního pohledu znamenat, že má věc statut stále otevřeného případu. Když jsem požádal o nahlédnutí do spisu, bylo mi vedením Krajského ředitelství Policie ČR v Českých Budějovicích slíbeno jeho vyhledání, avšak po několika dnech mi bylo sděleno, že se u nich nenalézá. Vyšetřovací spis tak není ani v archivu Policie ČR ani v Archivu bezpečnostních složek. Možná tak představuje jeden z mnoha dokumentů zničených po 17. listopadu 1989. 

Obraz Písecké Madony je do dnešního dne stále ztracený. Myslíte si, že ještě existuje možnost jeho nálezu? 

Pokud nebyl zničen, tak snad možná někdy ano. Vzhledem k tomu, že je stále oficiálně registrován jako zmizelý a hledaný, tak s ním těžko někdo může vyjít na veřejnost. Podle soukromého názoru jednoho z bývalých policistů byl obraz ukraden na zakázku osoby nebo instituce ze zahraničí, pro kterou měl zřejmě velkou hodnotu, byla ochotná za něj zaplatit, i když věděla, že obraz zůstane očím veřejnosti navždy skryt. Všechno ostatní podle něj byla jenom podivná, občas nepochopitelná, avšak velice rafinovaná hra pachatele nebo pachatelů s bezpečnostními složkami. Nakonec tajemně dodal, že on sám by obraz hledal ve Vatikánu. Případ je tak sice uzavřen, ale i po 50 letech otevírá celou řadu nevyjasněných otázek. Tím vším se zabývám i ve své knize, která už je sice vyprodaná, ale lze si ji stále vypůjčit v písecké knihovně. 

A na jaké další knize pracujete v tuto chvíli?

V současnosti sbírám a třídím informace, což nějakou dobu potrvá. Jsem proto rád, že jsem napsal a vydal knihy, které jsem považoval za smysluplné a moje nejbližší okolí mě v tom trpělivě podpořilo. V loňském roce mě oslovila také televize Prima s nabídkou účastnit se natáčení investigativního pořadu novináře Josefa Klímy, který se má mimo jiné týkat také krádeže Písecké Madony. Myslím ale, že nejsem televizní typ pro tento formát, tak jsem nakonec s díky odmítl. Teď hlavně čtu a inspiruji se jinými autory. Na trhu je tolik dobrých knih literatury faktu, že i v tomto směru mám co dělat. 

Michaela Korzová

Foto archiv Jana Měšťana

Fotogalerie k článku