Písecký svět

24. února 2022 Rusko zaútočilo na Ukrajinu a tento bezprecedentní zločin spustil obrovskou migrační vlnu. Česká republika poskytla tzv. dočasnou ochranu téměř půl milionu lidí, kteří prchali před válkou. Nyní je v ČR držitelů dočasné ochrany necelých 390 000, v Písku ke konci listopadu letošního roku – 1463 osob s tímto statusem. Podle dostupných statistik dvě třetiny z nich pracují, většinou hluboko pod svou odborností (viz výzkumy PAQ Research Hlas Ukrajinců).

 

„Česko by mohlo být pro Německo vzorem při integraci Ukrajinců,“ napsal v říjnu 2025 německý Die Welt. „Převážná část práceschopných příchozích našla pracovní místo, bydlí v běžných nájemních bytech a jejich děti chodí do školy,“ uvedl list. To je jistě příjemné a pro Českou republiku lichotivé. Obrovskou měrou se na tomto výsledku podílejí samotní migranti. Jejich nasazení, pracovitost, houževnatost, občas až nepředstavitelná vůle ani ne uspět, ale aspoň trochu důstojně žít, je zcela jistě podstatnou ingrediencí českého receptu na úspěšnou integraci.

 

Jak vypadá cesta migranta za novým životem v zemi, v níž se ocitl více či méně náhodou?

Našli jsme v jihočeském Písku několik žen – držitelek dočasné ochrany z Ukrajiny, které za necelé čtyři roky ušly nelehkou cestu, jejímž výchozím bodem byla ztráta všech jistot, domova, nabytého postavení i jazyka. Nyní jsou v bodě, který sice není žádným pohádkovým happy endem, ale rozhodně může být motivační metou pro další.

 

První protagonistkou je Ira Taran, právnička z Dnipropetrovské oblasti, z města Kamenskoje. Z Ukrajiny odjela společně s tehdy 17letým synem hned první den války. Ira, jakožto žena samostatná, praktická, zvyklá spoléhat se sama na sebe, nebrala napětí předcházejících dnů na lehkou váhu a předem se připravila: v den, kdy na Kyjev letěly první ruské rakety, měla připravené doklady, natankované auto, zásoby vody a jídla na cestu.

 

Iro, jak jste se ocitla v Písku?

V prosinci 2021 jsem byla na dovolené v Egyptě a tam jsem se seznámila s několika Čechy. Za pár dnů se z nás stali přátelé. V únoru 2022 začala válka a oni mi hned volali a ptali se, zda budeme z Ukrajiny odjíždět a jestli nepotřebujeme s něčím pomoct. Rovnou jsme se synem vyrazili, všude byl chaos, plno aut, lidí. Domluvili jsme se se synem, že kdybychom se někde nějak poztráceli a neměli bychom nabitý mobil, budeme na sebe čekat každý pátek v 17:00 v Praze na Václavském náměstí pod koněm, to místo jsme znali. Dostali jsme se do Čech, ale nakonec jsme se rozhodli, že se do Prahy nevydáme. Tam totiž směřovalo nejvíce lidí a mně bylo jasné, že to nebude jednoduché s bydlením a prací. Spojila jsem se se svým spolužákem, který žil v Písku, a ten nás přijal.

 

Co bylo na začátku nejsložitější?

To napětí, nejistota, co a jak bude dál. Věděla jsem, že nás musím nějak uživit. Jsem právnička, 25 let jsem pracovala hlavou, jazykem, o který jsem najednou přišla. Tak jsem si vzpomněla, že mám taky ruce.

 

Jak jste si našla práci, v cizím městě, bez znalosti jazyka?

Velmi pomohly schůzky pro uprchlíky, které město pořádalo v knihovně. Dostala jsem se tam ke spoustě důležitých informací, byly tam letáčky zaměstnavatelů a občas i samotní zaměstnavatelé, tlumočníci. Na jednom z takových setkání jsem narazila na firmu Merika a 1. dubna 2022 jsem tam nastoupila jako šička.

 

Jak vypadaly Vaše začátky v Písku? 

Mí krajané mi říkali, že Češi na začátku nemusí být úplně vstřícní. Já mám ale opačnou zkušenost. Šéf mě přivedl, všem představil, provedl po firmě. Měla jsem obrovské štěstí na kolektiv. Jsem tam jedna z mladších a ostatní ženy mne přijaly do mateřské náruče. Mluvily se mnou, vyptávaly se, skoro jsem jim nerozuměla, ale pro jistotu jsem se pořád usmívala a přikyvovala. Taky jsem se začala ihned učit česky, na začátku jsem chodila na kurzy češtiny do knihovny, pak jsem postupně absolvovala všechny kurzy, které ve městě probíhaly. Česky jsem poprvé promluvila tak po třech měsících, jinak jsem se styděla. Velmi mě překvapilo, jak ochotně mě v práci podpořili, když jsem přišla s tím, že se chci zúčastnit intenzivního kurzu češtiny, který se konal 3 až 4krát týdně 3 hodiny. Kvůli mně upravili pracovní dobu pro všechny! Kolegyně musely do práce chodit o půl hodiny dřív! A všechny to přijaly.

 

Bylo něco, co Vás v Česku, v Písku překvapilo?

Hodně věcí. Třeba že se tady lidé tolik nehoní za značkami, preferují pohodlí před nějakými trendy. Že pracovní den začíná strašně brzy, ale pak jsem poznala, jak je skvělé, že brzy i končí. Taky mě pořád překvapuje, jak si tady lidé umějí pohlídat svůj volný čas, skončí jim práce a věnují se sobě, rodině. Na Ukrajině pracujeme pořád. Až tady jsem se naučila odpočívat, užívat si čas s blízkými. A taky až tady jsem se dozvěděla, že „zítra je taky den“. Moc se mi líbí, jak tady lidé spolu tráví volný čas, chodí s dětmi na hřiště, na různé akce, jezdí na kolech. Překvapuje mne, že se v Písku, který je malý, klidný, útulný, koná tolik různých akcí a všímám si, jak se jich účastní děti i starší lidé. Jo, taky mě překvapilo, že tady lidé čtou noviny! Jednou jsem se dostala do místního plátku (účastnila jsem se jedné akce Světa v Písku) a když jsem pak přišla do práce, tak si kolegyně ze mne dělaly legraci, že jsem mediální hvězda. Taky mě překvapuje, jak se tady všichni znají. Řeknete někomu, že jste se s někým seznámili, a oni vám vyjmenují jejich děti, vnoučata, rodiče, zaměstnání, školy! Přijde mi to úžasné.

 

Co je pro Vás na procesu začleňování se nejsložitější?

To, že člověk neumí jazyk. Čeština a ukrajinština jsou si relativně blízké, jenomže spousta slov zní podobně, ale mají jiné, občas přímo opačné významy. Stávalo se mi, že jsem třeba něco česky řekla a lidé se zasmáli. Ptala jsem se: „Cože jsem to řekla?“ Velkým problémem bylo umístění dětí starších 15 let do škol. My jsme samozřejmě vůbec netušili, jak funguje české školství. Mysleli jsme si, že naše děti, které na Ukrajině chodily do 10. a 11. třídy, tady taky nastoupí do školy. Systém středních škol mě opravdu zaskočil. Jen jsme přijeli a děti hned musely jít na přijímačky. Můj syn měl denně doučování z matematiky, řekla jsem mu: „Na školu se dostat musíš. Jiná cesta není.“ Dostal se na průmyslovou školu, letos je v posledním ročníku.

 

Jak se nyní v Čechách a v Písku cítíte?

Cítím se tady velmi dobře. Mám hodně českých známých a přátel. Fascinuje mě česká příroda, jako kdyby se zde spojil Krym a Karpaty. Miluji výlety, navštěvuji zámky, kterých je tady neskutečné množství. Taky mne tady překvapil ten klid. Lidé tolik nespěchají. Na co si nemohu zvyknout, tak to je tradiční česká kuchyně. Přijde mi divná, hodně těžká, knedlíky nejím vůbec. Některá jídla mne překvapují už svým vzhledem, třeba prejt. Takže zatím vařím jídla, na která jsem zvyklá.

 

Jaké největší překážky jste musela překonat, aby se Vám podařilo do české společnosti a pracovního trhu integrovat?

Neustále se musím učit jazyk. A taky jsem musela zapomenout na to, čím jsem byla na Ukrajině, říkám tomu „odložit korunu“. Na Ukrajině jsem pracovala jako vedoucí právní poradkyně pro vymáhání úvěrů. V lednu mě povýšili. Cítila jsem se na vrcholu kariéry a najednou jsem odjela do nikam a stala jsem se nikým. Bylo náročné vidět, jak mě Češi berou jako hloupější, než jsem, protože se neumím vyjadřovat. Řekla jsem v práci, že jsem původním povoláním technoložka, a kolegové mi ukazovali, jak správně držet jehlu… Neznalost jazyka z vás dělá hlupáka. Mluvíte jednoduše, s chybami, máváte rukama, jak se snažíte něco vysvětlit.

 

Co nebo kdo Vám v Česku nejvíce pomohl na Vaší cestě? Byly to nějaké organizace, konkrétní lidé, nebo třeba jen Vaše vlastní vytrvalost?

Na začátku mi opravdu pomohla setkání v knihovně, která organizovalo město a která byla tlumočena. Pak mi pomohly akce Světa v Písku, kde jsme se dozvídali spoustu věcí o České republice, o kultuře, dívali jsme se na filmy s komentářem, a to mi pomáhalo lépe pochopit českou mentalitu. A bylo skvělé, že jsme na Světě v Písku taky mohli ukázat, že něco umíme. Připravovali jsme program na ukrajinské Vánoce, pak scénky na akci Do roka a do dne. Snažili jsme se a bylo pak skvělé přijímat odezvu, které se nám dostávalo. Taky mi velice pomáhaly kolegyně v práci. Majitel bytu, kde se synem bydlíme, mi taky v začátcích pomohl. Pochopila jsem, že je důležité se nebát poprosit o radu a pomoc, lidé jsou vstřícní.

Pamatujete si na moment, kdy jste si uvědomila, že se Vám začíná dařit, že to nejhorší je snad za Vámi? Co byl ten zlomový bod?

Jak už jsem řekla, hned v dubnu 2022 jsem nastoupila do práce jako šička. Od roku 2023 jsem si ještě přibrala dvě práce: o víkendech jsem uklízela v penzionu a v pracovní dny po práci jsem uklízela kanceláře a přiléhající areál, garáže. Tady se ke mně bohužel nezachovali poctivě, za práci mi nezaplatili. Pochopila jsem, že ne každý, kdo se na tebe usmívá, to s tebou myslí dobře. Bylo mi tehdy těžko. Přemýšlela jsem, co dál. Hledala jsem nějakou radost a začala jsem vyrábět tašky. Při této kreativní činnosti jsem se vždy uvolnila, dělalo mi to radost. Mezitím jsem připravila podklady pro nostrifikaci diplomu, v roce 2023 jsem diplom odeslala na nostrifikaci, ale brzy jsem dostala zamítavou odpověď. To byla chvíle, kdy jsem tu svou korunu odložila definitivně. A tak jsem si řekla: „Dobře, doktorka, učitelka ani ajťačka nejsem. Jazyk se učím, ale ještě dlouho budu mluvit špatně. Jakou dobře placenou profesi se můžu naučit rychle?“ Vyšla mi řidička kamionu. Když mě poprvé viděl můj instruktor, tak se mne ptal: „Proboha, co Vás to napadlo?!“ Odpověděla jsem: „Život. Život mne napadnul.“ Začala jsem se učit řídit kamion a taky jsem se připravovala na teoretickou část zkoušky. Tady mi velmi pomohly všechny kurzy češtiny, kde jsem se mimo jiné naučila dobře česky číst a rozumět. Moje příprava na zkoušku vypadala tak, že jsem denně dvě hodiny přepisovala všechny otázky a odpovědi ručně do sešitu. Popsala jsem 96 listů. Pak jsem otázky a odpovědi pořád dokola procvičovala. Přišla jsem na zkoušku, odpověděla jsem na otázky a na obrazovce se objevilo „46 / 50: Prospěl“. Jenže já jsem nevěděla, co znamená slovo „prospěl“! Věděla jsem, že by mi mělo stačit 43 bodů, ale co já vím? Přišel zkoušející a já mu říkám: „Co to znamená? Je to ano?“ Když kývnul, tak jsem se rozesmála, pak jsem se rozplakala, pak jsem si zaskákala… V září jsem vyjela na svou první pracovní cestu.

 

Jaká je Vaše vize do budoucna? Co byste chtěla v Česku ještě dokázat?

Ke konci roku 2022 mi můj ukrajinský zaměstnavatel napsal, že se se mnou loučí. Syn se zde dostal na střední školu. To byly dva faktory, které rozhodly o tom, že jsme si se synem řekli, že v Čechách nejspíše zůstaneme. Ráda bych zde získala jiný pobytový status, než je dočasná ochrana, ale to musím počkat. Mezitím se mi přece jen povedlo nostrifikovat můj vysokoškolský diplom. Mým snem je vrátit se ke své profesi, pracovat v oboru. Nyní budu jezdit a ve volných chvílích se učit. Pak se přihlásím na nějaký právnický kurz. Ráda bych se věnovala pracovnímu právu, pracovním smlouvám, vím, že to je oblast, kde bych se mohla uplatnit a taky pomoct dalším lidem. Rozumím, že nemohu mít všechno najednou. Já se ale nezastavím. Moje životní krédo zní: „Když se ti něco nelíbí – změň to. Pokud nic neměníš – znamená to, že se ti to líbí.“

 

Co byste poradila lidem, kteří zvažují příchod do Česka?

Poradila bych jim, aby doširoka otevřeli oči, pozorovali život tady, poznávali české zvyky, seznamovali se a komunikovali s lidmi, chodili na kulturní akce. U nás je rčení: „S vlastními pravidly se do cizího kláštera neleze.“ Tak aby spíše poznávali místní pravidla, než prosazovali vlastní, ale zároveň aby sami sebe neztratili. Aby byli přátelští, dobře naladění. Aby chápali, že když někdo říká, že jim nerozumí, tak skutečně nerozumí, nepřetvařuje se. Aby se nevzdávali, neztráceli naději, když něco nepůjde ihned.

 

Měla byste taky nějaký vzkaz pro přijímající společnost?

Aby neházeli všechny do jednoho pytle. Občas někdo má s někým z Ukrajiny nepříjemnou zkušenost a odsoudí šmahem všechny Ukrajince. Jsme různí. Byla bych ráda, aby se lidé s námi nebáli seznámit. Bylo by hezké, kdybychom se navzájem inspirovali, brali si od sebe to hezké. V domě, kde teď bydlím, je šest bytů. Bydlí tam tři české a tři ukrajinské rodiny. Na začátku to bylo všelijaké, ale teď? Jsme jedna velká rodina. Spojila nás péče o zahrádky, najednou lidé viděli, že o své keříky a kytičky pečujeme stejně jako oni, začali jsme se o tom bavit, máme společné téma, občas si něco spolu ugrilujeme. Jsem za to moc ráda.