Vít Kučík – Glosa: Neměli bychom si dělat iluze o svých spoluobčanech. A především o sobě samých
Díky za tento skvělý text Víta Kučíka, který sdílel na svém FB profilu, a je dost přesným zrcadlem nejen naší společnosti a nás samotných. Dost ilustrativně popisuje i stav naší politiky a politické kultury. Text začíná slovy: "Neměli bychom si dělat iluze o svých spoluobčanech. A především – o sobě samých. Babišovy preference se i přes všechny nehoráznosti, které dělá, nehýbou, a kdyby byly volby, vyhrál by je zase. Je ta ‘zabedněnost’ lidí normální? Je. Vzpomeňme, že Miloš Zeman – vulgární proruský populistický politik – zvítězil v celonárodním hlasování dvakrát. I podruhé, když každému, kdo zvládl zapnout televizi nebo přehláskovat titulek, bylo křišťálově jasné, co je zač. Byl zvolen PRÁVĚ proto, že takový byl. "
… a pokračuje…
"To samé je s Andrejem Babišem. Má dlouhá léta dvojnásobek podpory než nejsilnější demokratická strana nikoli proto, že by lidé nevěděli, jak udával, jak si amorálně mastí kapsu z veřejných rozpočtů, jak lže, atd. Volí ho PRÁVĚ proto. Nemá proto valný smysl se jej donekonečna snažit “demaskovat” a vysvětlovat, co je zač. Všichni to už dávno vědí.
Vláda Petra Fialy byla naprostá anomálie. Dostala se k moci zcela náhodou, díky rozdrobenosti extrémistů, které Babiš potřeboval do počtu, a z nichž mnozí nepřeskočili 5% laťku. Příště už tu chybu neudělali, proto vidíme Rajchla, Vondráčka a další psychopatické losery v parlamentní vládní většině, místo v neviditelném suterénu, kam patří.
Není to o tom, źe by demokraté byli nějak rozdrobeni – oni sjednoceni jsou docela dobře. Tvoří pouhé tři volební subjekty, které nemají problém laťku překročit. Problém je, že je skutečně nevolí rozhodující většina. Že rozhodující většinu nikdy dlouhodobě na své straně neměli (a velká část jejich podporovatelů jim navíc přiklepla poslední hřebík do rakve naprosto nepřiměřenou krátkozrakou kritikou, kterou nejzásadovějšího z demokratických premiérů této země ‘poctili’ na konci jeho volebního období).
Neměli bychom si dělat iluze o svých spoluobčanech. A především – o sobě samých.
Vzpomeňte, kdo vládl Československu za První republiky. Široká pravolevá koalice v čele s – Agrární stranou! Stranou rolníků, sedláků a venkovanů. Nic proti tomu, taková byla tehdy sociologická struktura společnosti, většina populace pracovala v zemědělství a bydlela na vesnicích. Ale pěkně to cosi říká o tom, co ve společnosti (ať je zemědělská, průmyslová či kancelářská) převažuje – nikoli idealistická touha po spravedlnosti a demokratických hodnotách, ale spíše touha po jistotách, bezpečí, pohodě a dobrém životu.
Masaryk to jasně vnímal ve své slavné poznámce: “Tak demokracii bychom měli, ještě abychom získali nějaké ty demokraty.”
Velmi zjednodušeně většinu ve společnosti představuje konformní polovina, která chce tu pohodičku a je jí šuma fuk, kdo a jak jí ji zajistí. Klidně to může být i okupační správa, jak jsme se už minimálně dvakrát přesvědčili na vlastní kůži. A k vládnutí se musí někdy spojit buď se zhruba 20% extremistické sedliny nebo s demokratickou čtvrtinou (počty berte silně plus minus, oscilují dle okolností a úhlu pohledu).
Vzpomínáte na ty sarkastické kvízy – průzkumy mezi náhodnými Američany, jaké je hlavní město Spanělska nebo České republiky? Jak hádali Bělehrad nebo si pletli Česko s Čečnou, a my se plácali do stehen, jak mohou být ti Amíci tak blbí? Nebo průzkum mezi našimi teenagery, co to byla Sametová revoluce? Jak se strefil jeden ze tří a my se pohoršovali, jak je nastupující generace zdegenerovaná? Kolik z nás ale spatra zná hlavní město Jižní Dakoty a kde leží Virginie?
Renesanci si spojujeme s osvíceným vzplanutím lidského ducha, génia a rozumu. Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti začínali ve Florencii, která byla už republikou v době, kdy u nás vládl tuhý středověk a náboženští fanatici se rvali o trůn se zahraničními feudály.
Přitom devadesát procent Florenťanů byli primitivní zemědělci, kteří stěží uměli číst a psát, a Michelangela podporovali Medicejští, z dnešního pohledu rod oligarchů tak brutálních, že dnešní Tykač nebo Děripaska jsou proti nim jemní intelektuálové. Nejgeniálnější díla lidského ducha vykvetly z peněz a v prostředí, které bylo opakem jejich ideového poselství.
Neměli bychom si dělat iluze o svých spoluobčanech. A především – o sobě samých.
Automaticky předpokládáme, že dnes to je jiné. Že jsme ušli kus cesty dopředu, přeci všichni umíme číst a psát, umíme ocenit tehdejšího Da Vinciho i současné Michelangely. Skutečně?
Dříve 90% rolníků nevědomky svojí dřinou podporovali Da Vinciho Poslední večeři nebo Michelangelovu Pietu, přitom jejich hlavní touhy se daly shrnout do plného břicha a méně namáhavého života.
Dnes dvě třetiny zaměstnanců nevědomky svými daněmi podporují lety do vesmíru nebo objevy léků proti rakovině, ale jejich hlavní motivace jsou překvapivě podobné. Vilka na předměstí, pohodlné auto a dovolená v prestižní destinaci. Pokud jim okolnosti dovolí skutečně svobodně volit politickou reprezentaci, koho asi zvoli?
Možná je idealistická demokracie jen raritní, nepravděpodobný květ, který spíše omylem či shodou náhod vykvete na poušti. Na poušti, kde normou nejsou květy, ale jen písek, kamení a nic jiného. Květ, který má tendenci neustále uvadat do autokracie, pokud z ní není zaléváním neustále přiváděn k životu.
“Hm, to je vina těch většinových, zpohodlnělých tupců,”říkáme si. “Kdyby většina byla jako já, nikdy by se to stát nemohlo!”
Což je poslední a největší šalba našeho myšlení a smyslů. Jako lidé myslíme antropocentricky, jako já, Franta Novák, myslíme egocentricky.
Svoji iluminaci, nadhled nad ostatními, vnímáme jen tam, kde jsme s masou v kontrastu. Tam, kde s ní splýváme, nic nevidíme, ani nám to pohodlné splývání nepřijde na mysl, protože nás nic k tomu nenutí.
Pohoršujeme se nad stupiditou masy, źe volí Babiše, Amíků, že nevědí kde je Česko, mládeže, že neví, kdo byl Havel, ale nevnímáme naši neznalost polohy Virginie, že na církev máme identický pohled jako komunisté nebo že jsme v jedněch situacích stejnými křupany jako se smějeme v jiných těm druhým.
Měli bychom se tedy rychle dovzdělat? To sice nikdy neuškodí, ale není to to hlavní. Ať se snažíme, jak se snažíme, vždycky budeme plus minus součástí té masy rolnických florenťanů, kteří svou robotou nevědomky přispívali i k něčemu vznešenému, i když mysleli hlavně na svoje břicho. Mentálně jsme stejní jako oni, jen se pohybujeme v dnešních kulisách.
Spíše jde o to najít kus pokory si nemyslet, že jsme tak odlišní od té masy, kterou v dané věci tak pohrdáme, a iluze, že k ní nepatříme v situacích, kdy si to ani neuvědomujeme.
A taky kus trpělivosti nepřestávat se snažit. Snažit strhnout tu zpohodlnělou konformní polovinu, aby se spřáhla raději se mnou, než s tou zradikalizovanou sedlinou."
autor textu: Vít Kučík – FB profil
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!