Sladká nostalgie, ze které ale taky mrazí
Včera zemřel vynikající spisovatel Petr Šabach a dnes mě rozsekává film podle jeho knihy Občanský průkaz. Viděl jsem ho již několikrát, ale je to stále dokonalý obraz doby, v níž jsem prožil dětství (i když později na sklonku 80. let a film se odehrává v druhé polovině 70. let).
Film mě dneska ale dostává z mnoha důvodů. Je v tom zvláštní příchuť nostalgie po časech, kdy jsme byli stále ještě skoroděti a ještě zdaleka ne dospělí, kdy jsme sjížděli punkové i metalové kapely, pokoušeli se rebelovat a z duše neměli rádi tehdejší komunistický nesvobodný režim. Pocit sounáležitosti byl ale fantastický, klukovská parta byla nejvíc a společný nepřítel jasný. Po tom všem se mi trochu zastesklo, že tenhle pocit ochutnávat „zakázaného ovoce“ punkových kapel a koncertů, zakázaných knih a komiksů, se těžko dá prožít znovu. Už asi nezažiju podobnou radost a euforii ze sdílení ošoupaných kazet s kapelami Telex, Zastávka Mileč, Hrdinové nové fronty nebo Visací zámek, které hlásali všem těm, co chtěli slyšet, to, co v běžném éteru nepřicházelo v úvahu. Tedy přesné postřehy prohnilé doby, kdy se práskalo a udávalo, jak na běžícím pásu, panovala vzájemná nedůvěra jednoho k druhému a závist slavila vítězství.
Současně s tím mě ale děsí to, kam se ubírají zoufalé naděje mnohých lidí, kteří uvěřili prominentovi bývalého režimu, který královsky zbohatl díky kšeftaření s doposud vládnoucími partajemi, nedokonalosti systému, podlým praktikám a důvěřivosti mnohých. Tento „nový nepřítel“ je ale daleko rafinovanější a protřelejší, než jeho předchůdci z partaje, do které sám také kdysi patřil. Má nejen obludně velkou moc mediální a politickou, ale především si dokáže kupovat lidskou důvěru tak, jak se to snad od konce druhé světové války nikomu dalšímu kromě komunistů a počátkem devadesátých letech „české pravici“ i „české levici“ v našich končinách nedařilo. A to, co tenhle těkavý týpek z Blavy vyvolává v lidech, mě strašidelně věrně připomíná vše výše uvedené. Zkrátka – film Občanský průkaz, který považuji za téměř dokonalý obraz doby, ve mně vyvolal dvě protichůdné emoce, které se slily v jakousi Sladkou nostalgii, ze které ale taky mrazí. Mrazí mě z toho, že se z rozhodně ne tak dokonalého systému, můžeme během pár měsíců ocitnout v systému daleko horším a nesvobodnějším. V systému, který nepřeje druhému, ale pouze vyvolává závist a nenávist. Všichni víme, že možnost „opravné volby“ pak může trvat velmi dlouhou řádku let. My a naše děti si další dobu, která vymývá hlavy svým obětem, snad už nezasloužíme. Je to ovšem ale na každém z nás.
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!