Písecký svět

Společně se potkáváme na svinenském náměstí. Michaelu doprovází kolega Jan Štifter a s oblíbenou autorkou si domlouváme rozhovor. Asi po hodině za zvuku cvrčků usedáme na rozlehlé louce s překrásným výhledem na městečko přímo za kostelem Nejsvětější Trojice. K dějišti samotné besedy právě přicházejí desítky knihomolů – fanoušků Michaely Klevisové a detektivního žánru, a my máme necelou půlhodinku na naše povídání.

Jak jste se s Janem Štifterem domlouvali na dnešním setkání?
Jan Štifter mě zavolal a ptal se, zda bych nechtěla přijet, a protože tento kraj znám, tak to bylo to první, co mě motivovalo. Řekla jsem tedy, že přijedu. Kdysi jsem asi ve 13 letech poblíž Trhových Svinů byla s maminkou na dovolené a mám na to hezké vzpomínky. Moc se mi tu líbilo. Byla jsem zvědavá, zda to tu poznám a něco se mi vybaví…

… a připomenulo se vám něco…?
Ano, právě tato svatotrojická cesta, která vede na místo, kde právě jsme…

Jaká byla vaše cesta z novinových redakcí k autorce úspěšných detektivek?
Knížky jsem začala psát právě při novinařině, ale bylo těžké dělat obojí současně. Na nic se člověk nesoustředil pořádně. Od začátku jsem věděla, že mě psaní knížek baví víc. Hned to ovšem samozřejmě nešlo. Knižní trh je u nás malý a nešlo se tím uživit a odejít z novinařiny. Mám velké štěstí, že se už přes dva roky mohu věnovat hlavně svým knížkám. Je to opravdu splněný sen. Píši už jen to, co chci psát.

Psala jste ráda už od dětství?
Ano, opravdu od dětství jsem psala ráda. Oba mí rodiče psali. Mamka byla novinářka a psala o literatuře, literární recenze a také o výtvarném umění. Táta byl redaktorem v časopise pro děti a kromě toho psal i knihy. Nejpopulárnější byly jeho knížky pro mládež. Když jsem doma viděla, že oba rodiče píší, připadalo mi, že práce rovná se psaní. A já až vyrostu, budu se automaticky živit psaním…

Rodinné prostředí vás zkrátka determinovalo…
Je ale pravda, že potom v pubertě jsem najednou zjistila, že mě psaní zase až tak moc nebaví. Při něm totiž musíte sedět doma. A já jsem spíš takový živel. Potřebuji být pořád někde venku a v pohybu. Nejsem ten typ, co by se dobrovolně zavřel doma. Nakonec jsem na fakultě žurnalistiky vystudovala reportážní fotografii. Abych se mohla toulat. Stejně jsem se tomu pak nevěnovala, protože psaní si mě zase přitáhlo zpátky. Asi bylo pro mě předurčené.

Jaká témata vás oslovovala?
První články byly právě o cestování, externě jsem přispívala do Magazínu Hospodářských novin reportážemi z různých evropských měst. Protože přítel je fotograf, hezky jsme se doplňovali. Ovšem novinářů, kteří by mohli psát jen o cestování a uživilo by je to, u nás opravdu není moc. Není tu dost příležitostí ani pracovních pozic. Zjistila jsem zkrátka, že nejde psát jen o cestování. Přidala jsme si tedy populárně naučné články pro časopis Cosmopolitan: o vztazích,psychohygieně, kariéře, seberozvoji. A to mě docela bavilo, nebylo to vůbec špatné. Redaktorkou v Cosmopolitanu jsem byla 23 let. Přestala jsem tam docházet v roce 2019. Další dva roky jsem už pracovala jen externě a psala pár článků do měsíce. A od roku 2021 si nechala už jen rubriku knižních novinek.

Čím vás detektivní žánr nejvíce přitahuje? Máte ráda napětí nebo ráda napínáte čtenáře?
… ani ne… (smích)

… ale vaše knihy jsou plné napětí…
Jsou, ale na druhé straně v nich není vůbec žádná brutalita, vůbec nic, čeho by se někdo bál. A je to tak záměrně. Jsou to detektivky, u kterých se nikdo bát nebude a nebude mít zlé sny. Kamarádky se mě ptají: "Mohu si vzít tvou knížku s sebou na víkend. Jedu sama na chatu." A vždycky jim říkám, úplně v pohodě, nebudeš se bát vůbec ničeho. Mé detektivky jsou laskavé a myslím si i optimistické. Lidé mi na besedách říkají, že je dokonce uklidňují.

…i když jsou tam mordy?
Ony ty mordy jsou popsány velmi střídmě a stručně, bez jakýchkoliv detailů. Je to spíš takový spouštěcí moment, abychom si kladli nějaké otázky a řešili hádanku. Podobně jako když se díváte v televizi ne Hercula Poirota nebo Vraždy v Midsomeru. To jsou seriály, u kterých se také nebudete bát.

…to jsou i mé oblíbené seriály…
… i mé, a právě přes tyto seriály jsem přišla k detektivkám. Protnulo se mi to s obdobím v životě, kdy jsem chtěla psát něco svého, ne už jen pro časopis. Říkala jsme si, co zkusím psát. Tak zkusím to, na co se dívám a co mě baví. A to byla právě tahle pohodová poklidná detektivka bez jakýchkoliv brutalit. Postupně jsem zjistila, že to lidé chtěli a chybělo jim to.

… drsných detektivek je na trhu opravdu hodně …
Je jich strašně moc a už dneska mají lidé pocit, že detektivka rovná se drsňárna. A ptají se mě, proč nepíši drsňárny. A vůbec nechápou, že detektivka může být i taková, která drsná není. Od první knihy mám hezké ohlasy a čtenářů hned od začátku hodně a rychle přibývalo. Myslím si, že dodnes podobné laskavé detektivky u nás asi nikdo nepíše.

Jaké atributy nebo ingredience by měla mít dobrá detektivka?
Každý to vidí určitě jinak a každý chce od detektivky něco jiného. Lidé, kteří mají rádi ty drsné, chtějí, aby se u toho báli. Ty mé by je asi vůbec nebavily, protože tam nic děsivého není. Když bych měla mluvit za sebe jako čtenáře, tak chci, abych o příběhu musela hodně přemýšlet, aby mi to protočilo mozkové závity. Aby byl příběh velmi spletitý, kdy si sama vytvořím několik verzí, po kterých bych se mohla vydat. Myslím si, že by se u dobré detektivky mělo hodně přemýšlet, a to se snažím jako autor naplňovat.

Snažíte se během příběhu dostat do psychologické hloubky postav nebo je pro vás stěžejní a důležitější zápletka a příběh samotný?
Pro mě je nejdůležitější psychologie postav, to je gró všeho. Chci, aby příběh fungoval sám o sobě. To je základ. Než začnu psát knihu, mám příběh, který by fungoval, i kdybych tu detektivní linku úplně vyhodila. Chci, aby v knize byl příběh všech postav, aby čtenář byl zvědavý na to, jak to s nimi dopadne, aby porozuměl jejich vztahům. Musím říct, že když píšu, tak právě detektivní linka mě baví ze všeho nejméně. Nejvíc mě baví poznat postavy. Když píšu, připadá mě, že to jsou živí lidé. Ze všeho nejvíc mě baví jejich vzájemné vztahy a jak mezi sebou fungují.

Dostávají se vám postavy v příběhu jinam, než jste zamýšlela?
Někdy. Ne vždycky, ale někdy mě postavy opravdu přesvědčí o tom, že to, co jsem jim vymyslela není věrohodné. Dám na ně a nenutím je udělat to, co jsem původně chtěla, aby udělali.

Z jakých dalších inspiračních zdrojů čerpáte? Byly to právě pouze Agatha Christie a Vraždy v Midsomeru nebo to byly i jiné?
Tyto byly v podstatě hlavní spolu s ještě dvěma britskými autorkami, a byly to Ruth Rendell a P. D. James. Ty mě k tomu přivedly, hlavně P. D. James…

…vybavuji si skvělé seriály z 80. let od P. D. James s detektivem Adamem Dalglishem…
Ano, ty byly nejvíc. Mně přišly velmi inteligentní a na úrovni. Krásně tam byla ukázaná architektura Anglie, psychologie postav, P. D. James dokáže nádherně popsat prostředí. A mou ambicí bylo pokusit se vytvořit něco podobného, ale z českého prostředí.

Jaké téma pro detektivku vás dokáže oslovit, vzbudit zvědavost, že právě do něj zasadíte svůj příběh?
To přichází spíš samo. Na začátku mívám prostředí, odkud chci psát, protože si uvědomím, že někde to znám natolik, že by to mohlo být prostředí, kde by se mohlo něco odehrát, že by se o něm hezky psalo a inspiruje mě. Když tam jsem, dostávám nápady. A teprve až pak přichází zápletka. Dávám si na to hodně času, klidně půl roku. Vracím se na to místo, dívám se na fotky, půjčuji si literaturu z knihovny, která se týká daného místa. A najednou se mi začínají v hlavě rodit postavy a jak vznikají, tak se objevují i jejich vzájemné vztahy a z toho se rodí to, kdo koho nenávidí a kdo by mohl komu něco provést.

Máte dlouhé rešerše před samotným psaním?
Většinou se jim věnuji zhruba půl roku. Je to samozřejmě ve vlnách. Přitom popíšu hodně bloků a prolistuji hodně knížek. Rozhodně to není tak, že sednu k počítači a nevím, co budu psát. Když už k němu sedám, mám už velmi detailně všechno rozmyšlené a hodně i rozepsané scény v ruce, v mnoha sešítkách.

To je možná polovina práce před samotným psaním, že?
Je. Sezení u počítače mě spíš ubíjí a demotivuje, zabíjí fantazii. Jsem hodně venkovní člověk. A jako teď sedíme venku, tak přesně při tom mě toho nejvíc napadá. Potřebuji vidět někam do dálky a mít okolo sebe prostor, nebo se třeba hýbat. Hodně vymyslím, když jdu s batůžkem přírodou sama. Musím u toho být sama.

Používáte i diktafon, že byste si nápady hned namlouvala?
To ne, protože by se mně v tom špatně hledalo. Já to potřebuji vidět. Jsem hodně vizuální člověk. Vyloženě používám propisku a sešitky. Když nějaký nápad použiji, hned ho škrtám.

Vytvořila jste postavu detektiva Josefa Bergmana a vydala s ním již osm detektivních příběhů. Jak byste svého "Sherlocka" charakterizovala?Kdybych měla říct o něm něco stručného, tak je to klidná síla. Chtěla jsem vytvořit vyšetřovatele, který bude jiný než většina v této době. Měla jsem pocit, že vzniká určité klišé, určitý typ detektiva, který se opakuje všude: drsňák, alkoholik, vykolejený s psychickými problémy. Já jsem chtěla, aby můj vyšetřovatel byl úplně v pohodě, srovnaný sám se sebou, se světem. Vždycky se mi strašně líbil z Vražd v Midsomeru inspektor Barnaby. Úžasný člověk, který když přišel na scénu, bylo jasné, že on to zvládne. Šla z něj ona klidná síla. A takového vyšetřovatele jsem chtěla z Čech. A vypadá to, že jsem se trefila do vkusu, protože na besedách mi čtenářky říkají, že jsem v postavě Josefa Bergmana stvořila ideálního muže …

… až tak?…
… ano, a že by ho chtěli poznat. Ony ho úplně milují, a svítí jim oči, když se na něj ptají.

A jak se vám líbil filmový představitel Josefa Bergmana?
Nekoresponduje absolutně s mojí představou. I moje čtenářky si ho v duchu malovaly jinak, to od nich slýchám. Neměla jsem na to ovšem žádný vliv. Funguje to tak, že autor prodá práva za pakatel a podepíše, že filmaři si příběh zpracují po svém. Do výběru herců jsem mluvit nemohla. Měla jsem právo vyjádřit se ke scénáři, to ano. Ten byl sice úžasný, jenže když jsem ho četla, pořád jsem v duchu viděla svoje prostředí a hlavně svoje postavy. Můj Bergman je takový robustní, zavalitý, pomalejší, serióznější. U natáčení jsem nebyla, ani jsem nevěděla, že už film vzniká. A mrzí mě, že se se mnou nikdo neradil, když točili z dostihového prostředí. Tam bych bývala dost věcí zkorigovala. Ale nedá se nic dělat, autor může mluvit pouze do scénáře a dál už ne. Samozřejmě chápu ty důvody, že natáčení stojí spoustu peněz. A oni mi nemohou pustit celý film, abych jim řekla, tuhle scénu přetočte nebo vyhoďte.

A budou se natáčet další filmy podle vašich předloh?
Na podzim v říjnu se mají natáčet Kroky vraha, první příběh Josefa Bergmana. Točí to na přeskáčku, což je vlastně jedno, protože na sebe příběhy nenavazují. Bude to dělat opět ten samý tým. Práva na zfilmování jsem ale podepsala už před natočením prvního filmu Dům na samotě. Do budoucna budu ale velmi opatrná, protože jsem zjistila, že mi to způsobuje spíš stres než radost. Něco, co jsem vymyslela, co jsem stvořila, najednou vezme do ruky někdo cizí a dělá si s tím, co chce. A já si říkám, proč by měl? Proč bych to měla dovolovat? Co z toho mám než stres?

Potkáváme se před besedou s kolegou Janem Štifterem na literárním festivalu Svinenské čtení. Co vám tato setkání přinášejí, co vám dávají?
Mám moc ráda kontakt se svými čtenáři, protože vidím skutečné lidi, kteří mají mé knihy rádi. Vážím si toho, že vůbec přišli, že vážili cestu. A obzvlášť tady, musejí sem dojít po poutní cestě a vypadá to, že opravdu chodí. Když jsme sem přišli, tak jsem viděla, co je tady už lidí. Měla jsem obrovskou radost. Bývá to moc příjemné, ráda s lidmi mluvím a těším se na to.

Jak často podobné besedy míváte?
Zase tak často ne, ono to bere hodně času. A protože jsem velmi důkladný a pomalý autor, potřebuji na své psaní hodně času. Mám den, kdy napíši třeba jen dvě stránky. Hodně času mi zabírají právě přípravy/rešerše a vůbec si nedovedu představit, že bych měla besed několik do měsíce.

Tak to jsme rádi, že jste si našla čas a zavítala do jižních Čech … a už nás volají na besedu, tak si dovolím položit poslední otázku. Co právě chystáte?
Teď mám rozepsanou knížku, která je úplně nedetektivní, kde není ani náznak kriminální linie. Je to rodinný příběh babičky, matky a dcery a těším se na něj. Teď jsem ve fázi příprav, i když mám od loňska napsáno asi pět šest kapitol. Dala jsem ale přednost detektivce a teď se k tomu vracím a těším se na to….

My se budeme těšit také a už musíme na besedu, na kterou se také těším a děkuji za rozhovor.
Také děkuji.

Na besedu si do poutního kostela Nejsvětější Trojice našlo cestu nakonec téměř sto čtenářů a desítky z nich si vystály dlouhou frontu (se zakoupenými knihami o případech detektiva Josefa Bergmana) na autogram s věnováním bezprostřední a sympatické autorky, které kritici a čtenáři dávají přívlastek Královna české detektivky.

 

Michaela Klevisová je vášnivá cestovatelka, novinářka a spisovatelka, působila řadu let jako novinářka několika periodik. V literárním světě se stala známou a uznávanou autorkou detektivek díky příběhům s vyšetřovatelem Josefem Bergmanem. Za své dva romány obdržela od české sekce Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku: v roce 2007 za prvotinu Kroky vraha a v roce 2012 za román Dům na samotě.

MICHAELA KLEVISOVÁ – web

 

Rozhovor byl publikován v tištěném časopise Písecký svět č. 15 / 2023.

Fotogalerie k článku