Prácheňské muzeum připravuje novou výstavu v Malých výstavních síních

V Malých výstavních síních Prácheňského muzea bude 5. října od 16 hodin zahájena výstava koláží Barbory Blahutové a hydrokinetických skulptur Františka Svátka. Barbora Blahutová a František Svátek svojí tvorbu představili již na mnoha společných výstavách. Pojí je nejenom společný umělecký názor, ale jsou i životními partnery.
Paní Blahutová ve svých kolážích používá zcela běžné materiály jako je karton, list stromu, kamínek a skládá je do nových významů. Jako červená nitka se pod vizuálním vhledem děl skrývá respekt k materiálům, které člověk používá bez uvážení, takzvaně na jedno použití. Velmi nenásilnou formou Nás tvorba paní Blahutové vede k myšlenkám týkající se věcí nejzávažnějších a to jsou ekologie, konzumní způsob života, udržitelnost až k tématům mnohem abstraktnějším …
Pro Františka Svátka je hlavním, ne-li jediným tématem tvorby pohyb. Houpavý, kolébavý, vratný, cyklický, krouživý, zpětný, sklopný, otáčivý, váhavý, plynulý, ladný, uklidňující, elegantní. Povolení ke vstupu obdržely pouze pohyby meditativní, připomínající organické pohyby v přírodě, střídání ročních období v umělecké zkratce.
Říct pohyb ovšem nestačí, je nutné dodat odkud kam se co pohybuje, jakou rychlostí, za jakým účelem, jaké jsou jeho příčiny a následky. Uvádění materiálů do permanentního pohybu, stále stejného a pokaždé jiného, se mávnutím kouzelného proutku mění ve zpytování efemérnosti a trvání, nalézání jistoty v nejistotě a nejistoty v jistotách. Nový konec, starý začátek – do hry vstupuje těžiště. Občas obsažené v hmotě objektu, občas stojící ostentativně mimo, ale vždy tvořící úběžník, k němuž se hmota vztahuje. Aby se objekt nezřítil, těžiště diktuje přísné podmínky. Má-li být výsledkem lehkost, plynulost, harmonie, pak jim musí předcházet myšlení, cit, práce a vytrvalost. Podvod vyloučen, okecat nelze, ani mediální humbuk nepomůže. Kdo pochopil důležitost těžiště, ten je vybaven ke střetům s mnohem záludnějšími silami, než je gravitace. Nejde o to se nenechat vyvést z míry, ale vrátit se i po neočekávaném úderu do původní polohy. Od těžiště už je k rovnováze jen krůček. Pustit se do křížku s rovnováhou, znamená vzdát se útočiště jednoznačnosti.
Nejsem sám, kdo se domnívá, že hledání rovnováhy, je nejzajímavější způsob trávení života. Tato činnost, na rozdíl od ostatních, ničemu nebrání, nikoho a priori nevylučuje, nic neponechává stranou. Záliba v rovnováze si vyžaduje měnit místa pobytu, střídat prostředí, vyhledávat spřízněné duše, stát si na svém, slučovat protiklady, uvědomovat si nejednoznačnost, odkládat názory, které se v konfrontaci s realitou ukázaly jako mylné. Nezbytná je také odvaha riskovat a dělat chyby. Každé prostředí nevyhnutelně poznamenává, proto je třeba si dávat pozor, s čím pracujeme, s kým se stýkáme, čemu věnujeme pozornost, čím opovrhujeme, nad čím lehkomyslně mávneme rukou. Obecně platný smysl života se doposud objevit nepodařilo, je lépe se spokojit s konstantami, které se na různých místech v průběhu věků vynořují a k nimž hledání vyrovnanosti, kritického nadhledu, ironického pochopení a sarkastického úsměvu zcela nesporně patří. Otázka rovnováhy vede vzdušnou čarou k nerovnováze otázek.
Vedlejším produktem hledání rovnováhy je totiž krása, nebo, o poznání hlouběji a přesněji, následky, které krása, podobně jako ošklivost na opačném konci spektra vyvolává.
Vstupem do veřejného architektonického prostoru promlouvá tvůrce k divákům.
Protože Svátkovy sochy fungují v širším rámci přírody a architektury, jsou otázky, které možná bezděčně, ale rozhodně se vší vážností, kterou hravost vyžaduje, nevyčerpatelné. Je pouze na divákovi, čemu je ochoten naslouchat, co je schopen zahlédnout.
Lubomír Martínek