Co přináší dobrovolnictví V.?
Jak jsi vnímala svou první zkušenost – docházení za seniorkou? Co Tě nejvíce překvapilo? Ať už pozitivně nebo negativně?
Ze začátku jsem samozřejmě byla hodně nervózní, do té doby jsem neměla žádnou podobnou zkušenost, a tak jsem se bála, abych něco neudělala špatně. Paní, za kterou jsem docházela navíc nebyla v nejlepším zdravotním stavu, téměř nekomunikovala, a ze začátku se ke mně chovala odmítavě. Pro mě tak bylo těžké rozpoznat, co by si paní přála. Moc pozitivně ovšem musím hodnotit zaměstnance Seniorského domu Písek, kteří byli vždy opravdu milí a ochotní mi poradit, stejně jako i paní Kracíková, která se mnou absolvovala několik prvních návštěv. Určitě je to přesně ten přístup, který potřebuje kdokoli, kdo se s dobrovolničením rozhodne začít.
Jak probíhá doučování v Naději? Jak na Tebe reagují děti, resp. skoro vrstevnice? Jaký jsi zvolila přístup?
V Naději se scházím jednou týdně zhruba na hodinu až hodinu a půl se dvěmi děvčaty, které budou letos končit základní školu. Protože mezi námi není takový velký věkový rozdíl, rozhodla jsem se, že k nim budu přistupovat jako bych přistupovala i ke svým kamarádkám, pokud bych je doučovala. Rozhodně nemá cenu si hrát na nějakou "zlou učitelku" a myslím, že holky to vnímají stejně. Jsme domluvené, že si sebou vždy přinesou to, s čím zrovna potřebují pomoct nebo poradit, a my se na to potom společně podíváme. Ačkoli máme spíše přátelský přístup, dbám na to, aby se chovaly zodpovědně a chodily včas, popřípadě mi daly vědět, když přijít nemohou. Pokud zrovna nemáme tolik práce nebo skončíme dříve, často si i povídáme. Holky třeba zajímá jaké je studium na střední škole, a já se jim tak snažím přiblížit to, co je bude čekat v následujících letech. Ony mě naopak zásobují novými historkami ze základky, na kterou jsem dříve taky chodila.
Máte už nějaké signály ve zlepšení jejich prospěchu?
Nedovolila bych si zlepšení přisuzovat tomu, že dívky jednou týdně doučuji, zlepšení je jen a jen odrazem jejich práce, ale určitě u nich vidím pokroky. Především v tom, jaký je jejich přístup. Jsou motivované a na obou vidím, že se opravdu snaží. Ze začátku jsem je slýchávala říkat věci typu "Stejně se na tu střední nedostanu, potřebovala bych lepší známku a to stejně nedám.." a teď mi na hodině kolikrát řeknou, že tu lepší známku opravdu dostaly. Mám z nich radost.
Co Tobě osobně dobrovolnictví přináší?
Především asi dobrý pocit z toho, že dělám něco nezištně pro druhého, a že můžu alespoň trochu pomoct. Samozřejmě nejde o žádné velké činy, ale i to, že udělám nějakou maličkost pro někoho jiného mi dává záslužný pocit a říkám si, že mě to do určité míry přesahuje. A když jeden člověk udělá něco hezkého pro druhého, třeba pak bude ten druhý víc motivovaný k tomu, udělat pro někoho to samé a tak to půjde dál a dál…
Kdybys měla někomu jakoukoliv dobrovolnickou činnost doporučit, co bys mu řekla?
Ať jde určitě do toho. A taky že už jenom to, že někdo uvažuje nad dobrovolničením je dostatečný signál pro to, že by to daná osoba nejspíš dělat chtěla, a měla by to zkusit. Důvody proč do něčeho nejít si člověk najde vždycky, ale s takovým přístupem by pak člověk v životě neudělal skoro nic. Chce to se nebát a třeba i vystoupit ze své komfortní zóny, z vlastních zkušeností vím, že se to vyplácí. Pro mě samotnou je poměrně těžké navazovat kontakty s novými lidmi, takže chápu, že se někteří třeba bojí nebo stydí, ale existuje spousta způsobů, kterými může člověk pomoct druhým – a řadu z nich nabízí i Bonum, kdokoli se může například podílet ruční výrobou, když nechce být v přímém kontaktu s druhými.
Marto, děkuji za krásný rozhovor a přeji Ti úspěšné složení maturitních zkoušek!