Písecký svět

Jaké byly vaše fotbalové začátky?
Jednoduché, měli jsme hřiště hned za barákem. I když to byl dům mých prarodičů, jezdili jsme sem každý víkend s rodiči z Ražic, kde jsme kvůli práci otce bydleli. Vraceli jsme se ale de facto do rodné obce, protože oba rodiče byli Hradišťáci. Od šesti let jsem byl prakticky pořád na hřišti. Tehdy to bylo hřiště s velkým převýšením a hrálo se do kopce. Napříč hřištěm vedla cestička. Lidé si přes něj zkracovali cestu do JZD. Před brankami byl písek. Na hřišti jsme se scházeli nejen jako klukovská, ale spíš hradišťská parta. Drželi jsme hodně při sobě a pořád se na hřišti něco dělo.

Kdy vlastně vzniklo na Hradišti fotbalové hřiště?
To bylo na začátku 60. let. Když jsme dohledávali původní plány na začátku 90. let, tak jsme se dostali jen ke skicám projektu, originály se nedaly dohledat, neboť byly uloženy v bývalém národním výboru Hradiště, a po spojení s Pískem byly odvezeny a možná leží někde v nějakém archivu. Národní výbor  obce Hradiště sídlil naproti hostinci U Srnků a z druhé strany u hřiště byly postaveny první dřevěné kabiny. Ty sloužily po dobu, než se postavily zděné, které tvoří základ současných. Dřevěné šatny se později staly technickým zázemím pro lajnovačku, vápno, slalomové tyče, sokolské sportovní nářadí apod.

V loňském roce jste slavil jubileum 60. narozeniny, dá se říct, že jste strávil 54 let na jednom hřišti?
Jak se to vezme, do dorosteneckého věku jsem byl pořád Hradišťák. Pak přišla vojna. Rukoval jsem do Zvolena, tam si mě všimli trenéři místní VTJ. A tak mě tam přeregistrovali a dva roky jsem hrál fotbal na Slovensku. Když jsem se vrátil, tak jsem hrál půl roku na Hradišti a potom 3,5 roku na Spartaku v Písku. Přišly děti a bylo už méně času. Po revoluci dělal jednatele hradišťského oddílu Jiří Lešek a já byl předsedou. Byly jsme jedna z prvních organizací v okrese, která vystoupila z ČSTV a byla samostatná se statusem občanského sdružení. Přešli jsme pod Asociaci tělovýchovných jednot a sportovních klubů. Ti nám ze začátku hodně pomohli, protože v té době jsme měli problémy s pozemky a kabinami. Byl problém s kanalizací a od ATJSK jsme dostali dotaci na septik a biologickou čističku vody.

Kdy jste se začal věnovat trénování?
To bylo v sezoně 1985–1986.

A hned jste se začal specializovat na ty nejmenší děti?
Chlapi se na vsi často odtrénují sami. Po revoluci jsme si ale říkali, že by bylo dobré věnovat se dětem, protože dorůstaly děti na sídlišti. To se zalidňovalo od roku 1982. Vídali jsme bezprizorní děti na ulicích a začali se jim věnovat. Spadl jsem do toho i z toho důvodu, že mám kluka ročník 1982, který také s fotbalem začínal. Do dneška se řídíme naší tehdejší vizí, kdy jsme vymýšleli ročníkový systém. Říkali jsme si, že nechceme mít profesionální fotbalisty, ale chceme, aby se děti mohly hýbat, aby i na Hradišti bylo pro ně nějaké vyžití. Podařilo se nám podchytit první generaci na sídlišti. Sháněli jsme tatínky-trenéry. A podařilo se získat pár rodičů od dětí, kteří se nám na hřišti objevovali.

Pořádali jste nějaké nábory, nebo se děti hlásily už tehdy samy?
Nábory jsme dělali, ale nebyly to náborové dny podpořené médii, jako se dělají pod fotbalovou asociací dnes. Často to probíhalo tak, že třeba tam, kde je dnes zástavba v ulici V Lukách, byla louka se dvěma brankami ze dřeva. A tam si děti chodily hrát po večerech fotbal. Tak jsme tam zašli, zeptali se jich, zda by si nechtěli kopnout s námi a pozvali je k nám. To samé bylo v ulici V Lipách.

Byla to od počátku pouze hradišťská záležitost, nebo už tehdy jezdily na tréninky i děti z města?
Ze začátku to bylo pro Hradiště, ale postupně se to rozkřiklo. V podstatě jsme nabízeli to, co nabízíme dodneška. Je to o tom – Pojďte si zahrát, kdo má chuť, tak si může kopnout. Neděláme z toho nějakou složitou vědu. Ti šikovní se pak rozhodnou třeba odejít do FC Písek. Říkali jsme, řekněte to klukům ve škole a ti přišli. Přirozeně se to nabalovalo. Dneska u nás trénuje zhruba 250 dětí v jednotlivých kategoriích po ročníkách. Nikomu ale nebráníme jít do jiného oddílu nebo na jiný sport. 

Jak takovou ohromnou sortu mládeže zvládáte?
U všech kategorií máme po dvou trenérech, zapojily se i dorostenky.

Vídám, že řadu dětí na hradišťské hřiště vozí rodiči z města?
Rodiče už k nám šli s tím, že nechtějí, aby děti hrály výkonnostní sport, ale aby hrály kolektivní sport a hýbaly se. Vzpomínám si, že jsem měl kluka, který byl do 14 let silnější, ale byl na každém tréninku. Vždycky, když se mělo jít běhat, tak říkal: „Musím si odskočit na záchod.“ A přitom se díval za stromem, jestli se ještě běhá. Když se doběhalo, přišel si zahrát. A přežívali jsme takhle naprosto v pohodě, rodiče i já jsme to věděli. A rodiče byli ve výsledku rádi, že to u nás do 14 let vydržel, na Spartaku už by si další rok asi nezahrál. Spartak nepotřebuje mít čtyřicet dětí a z toho dvacet „nepoužitelných“ pro další vývoj. Mají středisko mládeže a dle mého se nepotřebují zabývat dětmi, které si jdou do míče jen kopnout. U nás je to tolerované. Je tam plno dětí, které stíhají přijít pouze jednou týdně na trénink, protože mají více aktivit nebo sportů, a je to naprosto bez problémů. O víkendu ale ví, že budou zase hrát.

Hradiště je známé tím, že se tam etabloval i ženský fotbal a s kluky hrají i malá děvčata. Kdy se začal formovat ženský tým?
Zhruba před sedmi lety. Většina z nich začínala ještě v době, kdy chodily na střední školy, kolem 18 let. Od počátku ovšem už hrály za ženy. V týmu je nyní 16 až 18 žen. Mají ambice, že by šly i do vyšší soutěže. Mladší dívky hrají dohromady ve smíšených týmech s kluky. Od loňska už máme ale čistě holčičí tým, který hraje soutěž mladších žáků s dalšími klukovskými týmy. Jsou to ročníky 2004/2005 a je jich asi dvanáct.

Úspěšně trénovat mládež by, předpokládám, bez úzké spolupráce s rodiči, vůbec nešlo…
Bez rodičů by ani jeden žákovský mančaft nefungoval. Ty děti musí mít zázemí, které právě podrží ti rodiče. Problém nastává v pubertě a pak v dorosteneckém věku. Nastupují jiné zájmy. V dorosteneckém věku je to o morálu hráče, zda si řekne, že chce hrát, nebo mu to je jedno. Když mu to je jedno, nepřijde jednou, dvakrát a řekne si, že na to kašle. Jsou kluci, kteří nebyli fotbalisti, a jen svou pílí dnes hrají třeba za chlapy i ve 30 nebo 35 letech stále, a někteří talenti, co to flákali, později nepřeběhnou hřiště, bez toho, aby nepotřebovali koronární jednotku. Když se vrátím k rodičům, tak na Hradišti funguje skvělá parta, která si navzájem vypomáhá. Jednou veze děti na zápas ten, podruhé jiný, půjčují si dětské sedačky.

Nyní můžete hrát na zrekonstruovaném hřišti, a už ne „ z kopce“ jako před lety…
Za to jsem moc rád. Rekonstrukce se dělala před deseti lety. Padesát let klubu jsme nemohli slavit i z toho důvodu, že bylo hřiště rozkopané. Neskutečně nám to pomohlo, protože už jsme měli nůž na krku od krajského fotbalového svazu. Pokud by se povrch nezlepšil, už bychom hrát nemohli. Dostali jsme i grant od Fotbalové asociace České republiky na akci „Zelený trávník“. Výškový rozdíl mezi jedním a druhým koncem hřiště úhlopříčně byl více než metr a půl. 

Jak to vypadá s vedlejší loukou, kde trénujete, ale zatím se o tomto prostoru nedá mluvit jako o tréninkovém hřišti?
Pozemky jsou v soukromých rukou. S majiteli jednáme od 90 let de facto pořád. Je s nimi dohoda, že tam můžeme trénovat, ale nesmíme tam už nic postavit, nesmí tam být nic napevno. V územním plánu to je vymezeno jako rekreační plocha. Každopádně, kdybychom o tuto louku přišli, tak je to tragédie. V tu chvíli by bylo rázem po kvalitě hřiště. Nyní v podstatě má každé družstvo jeden trénink na hřišti, ostatní se odehrávají na louce. Naším cílem je, abychom oddíl udrželi v těch dimenzích, kde je. Na větší rozšíření počtu členů už kapacitu nemáme. Podle mého je kolektivní sport skvělou výbavou do života. Hráči cítí sounáležitost s týmem.

V loňském roce jste získal ocenění doktora Jíry od Fotbalové asociace České republiky. Za jaké zásluhy to bylo?
Když to přeženu, tak asi za celoživotní práci (usmívá se)…, jak trénování, tak funkcionářskou práci v klubu i na okrese. Adepty na toto ocenění navrhují kluby, další požehnání tomu dává okresní svaz a pak krajský, nakonec to uděluje výkonný výbor Fotbalové asociace České republiky. Ocenění si moc vážím, potěšilo mě, na okrese nás není moc, kdo ho má. Vnímám ho zároveň jako ocenění práce všech funkcionářů a trenérů v celé šedesátileté historii naší TJ.

Rozhovor vyšel v tištěném vydání Píseckého světa v č.6 – 2018

Více zde:

Vráťova šedesátka aneb Pekelný narozeniny na Hradišti
 

Trenér Vráťa Peklo z TJ Hradiště získal Cenu Václava Jíry od FAČR
 

Fotogalerie k článku