Proč místo kauz píši o tom, co pobaví, potěší nebo inspiruje…
Pod jeden můj příspěvek na síti Linked In, ve kterém jsem zmiňoval chystaný rozhovor s paní Gil Bomber a její stále živé vnitřní dítě, které sytí tvořivostí v muzeu Malé světy s domečky pro panenky v Bavorově, mě kamarádka napsala, že jí to zahřálo u srdce. Na rovinu se přiznávám, že mě zase hřeje u srdce to, když se tu a tam podaří podobný pocit předat právě čtenářovi nebo posluchači našich besed Prácheňský Tam-Tam a on vám to řekne nebo napíše. Není to tedy v prvním plánu, to rozhodně ne. Když ale cítíte při psaní, že ve vás popisované téma rezonuje, že jste sami zaplaveni až po uši endorfiny, otevírá se vám pomalu "třetí" i "čtvrté oko" a bůhví jaké čakry ještě k tomu (vtip), tak se patrně energie, která ve vás pulzuje, propíše prsty přes klávesnici nebo přes pero do textu a ten si ji uchová. Čtenář si ji přečtením odemkne a může se jí pohledem napít a sdílet ji dál, třeba i s vámi. V tu chvíli jste se propojili. Jste spojeni.
Jsem opravdu šťastný a rád, že píši a mohu psát z velké části o tom, co mi dává smysl, může druhé obohatit, potěšit a rozveselit. To mám asi úplně nejradši. Když si to sedne a mohu druhé textem něčím inspirovat nebo nějakou vtipnou storkou něčím pobavit. A když se nečekaně někdo ozve nebo někoho potkáte, který se zase potkal s vaším textem a propojilo se cosi mezi ním a sdělením v textu, zmíní se dokonce o tom, že ho to potěšilo, rozesmálo, zaujalo, tak najednou cítíte, že jste na jedné vlně, stojíte u kormidla na palubě jedné lodi a společně souzníte.
Když jsem v minulosti psal třeba i černou kroniku od policie, popisoval nějaké regionální kauzičky, šméčka apod., tak vám po čase dojde, že psát o těchto věcech, vás hází do ne úplně komfortního nastavení se sebou samotným a se světem kolem vás už vůbec ne. Vytváříte si sobě i vašim čtenářům pocit neustálého napětí, konfrontace, polarizace – hodně i v rovině dělení na: oni a my, my versus jiní (dosaďte si kohokoliv a cokoliv). Vlastně se přistihujete při tom, že se stáváte – podobně jako ti vaši čtenáři/konzumenti, tím samým aktérem, jen na druhé straně mince. Začnete si všímat možná i toho, že to těm lidem servírujete horem dolem, ať s jim to líbí nebo nelíbí, pořád dokola,
Pro ně a v tu chvíli i pro vás jako autora se z toho stává podivně opojný pocit – že přinášíte něco možná šokujícícho nebo odhalujete nějaké šméčko – a čtenáři jsou celí lační z toho, že už to konečně ví – že najednou zjišťujete, že po tom divným rauši bažíte tak trochu jako feťák po droze. Stává se z vás narkoman vlastního obsahu, z toho co tvoříte, podobně jako z vašich čtenářů a diváků, které tím vším negativismem krmíte. Pokud máte štěstí, že vám zůstane aspoň zlomek příčetného vnímání a pud sebezáchovy, tak si řeknete, že už to nemáte zapotřebí. A nechcete to dělat ani sobě ani těm čtenářům nebo divákům. Dojde vám, že bez psaní o kauzách, šméčkách a politickým cirkusu v nedýchatelné manéži, vám bude o dost líp. A ono opravdu je…
A pak k vám postupně přichází ta hezká témata a příležitosti, zajímavá setkání s nevšedními lidmi jakoby samy od sebe. Došel jsem k tomu, že to má co do činění s vaším nastavením a tím, že se otevíráte jiným pozitivním tématům a lidem. A když máte to štěstí, že můžete pracovat pro média, která chtějí primárně předávat něco dobrého, spojovat a inspirovat, je to k nezaplacení. Před téměř 14 lety se ke mně dostala možnost pracovat pro redakci PROPAMÁTKY (dodnes si této šance, která mě vrátila do života, velmi vážím), a externě spolupracovat s časopisy Písecký svět, Pro města a obce a Barbar. Během novinářské práce mám velmi vzácnou možnost poznat se s mnoha zapálenými nadšenci z mnoha oborů, kteří vnáší do společného prostoru něco, co druhé obohacuje a často někam posouvá. Taková setkání miluji a takovou novinářskou práci mám hodně rád. A když vám dává smysl to, co děláte, naplňuje vás to a sytí. Tento pocit je úžasný a přál bych ho každému v jakékoliv profesi a všem, co dělá pro druhé, neboť to v tu chvíli dělá i pro sebe.
k fotografii:
Setkání, na které stále rád vzpomínám, bylo s modelářem Karlem Lhotským (uprostřed) ve Smolné na Svitavsku, s nímž jsem před tím dělal rozhovor o jeho velmi precizních modelech středověkých hradů. Za Karlem jsme se vydali s kolegou novinářem a spisovatelem Janem Štifterem na natáčení pořadu Toulavá kamera. Od té doby jsme s Karlem přáteli a velmi si rozumíme.
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!