Písecký svět

Jedna oblast: Zákaz poskytování služeb v pracovnách nezdravotnických psychologů a psychoterapeutů je nehorázný nesmysl, v jehož důsledku zůstávají stovky strádajících lidí bez pomoci. Nejvíc nepřijatelné je to pro mě vůči dětské klientele. Právě mnohé děti současnými opatřeními velmi trpí. Česká asociace pro psychoterapii poslala vládě od září již dvě žádosti o udělení výjimky – s mnoha zdůvodněními, s konkrétními čísly a příklady případů, u nichž jsou důsledky přerušení nebo nezahájení terapie velmi vážné. Bez jediné odpovědi! A tak se snažím pracovat, jak to jde (tj. distančně), a alespoň o této věci lidi informovat – ať víme, co naše vláda dělá. Kašle na lidi v nouzi. Nezajímá ji, jaké budou mít všechna opatření důsledky. Nechává bez pomoci lidi, kterým jde ve vyhrocených případech i o život.

Druhá oblast: zavřené školy. Nikdo neví, do jaké míry se na šíření nemoci podílelo setkávání dětí ve školách. Nikdo nezkoumal, jak ochránit zranitelné lidi a zároveň umožnit dětem chodit do školy a žít. Zavřít téměř na celý rok školy a všechny zájmové aktivity a ještě apelovat na to, aby spolu děti nechodily ani sáňkovat, to může udělat jen někdo, kdo o dětech vůbec nic neví a ani ho nezajímají. Ve všech původních kulturách představovalo vyloučení ze společenství jeden z nejtvrdších trestů, který potrestaný často ani nepřežil. Naše děti mají již mnoho měsíců domácí vězení, a pokud bychom skutečně byli poslušni všech apelů vlády, pak by byly jen doma, případně chodily osamoceně na procházku kolem domu. Zabýval se někdo tím, co toto udělá s psychikou dítěte? Má někdo „tam nahoře“ potuchy o tom, že naše psychika je na počátku veškerého našeho prožívání, chování i fyzického zdraví? Člověk s pošramocenou duší nebude zdravý, odolný, spokojený, ani schopný se smysluplně zapojovat do společenství, starat se o sebe i druhé, překonávat překážky. Děti nezbytně potřebují patřit do společenství a to společenství fyzicky zakoušet. Online kontakt to nenahradí. Potřebují se s kamarády pohybovat na čerstvém vzduchu, potřebují ve skupině něco tvořit, o něco usilovat. Potřebují osobní fyzický kontakt se svými vrstevníky, s učiteli a trenéry, potřebují jejich povzbuzení, výzvy, ocenění, úsměv, dotyk. Máme tu výrobní haly se stovkami zaměstnanců, máme tu stovky lidí zároveň ve velkých supermarketech, ale pandemie by se vymkla kontrole, kdyby spolu deset dětí hodinu běhalo v tělocvičně. Vláda prodlužuje čas uzavření škol a zájmových aktivit pro děti a dospívající, jak kdyby rozhodovala o nějakém banálním technickém opatření, a ne o téměř dvou milionech živých dětí a adolescentů. Pedagogové, dětští psychologové a lékaři už se začínají ozývat, ale měli bychom křičet hodně nahlas. Cena, kterou zaplatíme za to, že jsme nebyli ochotní hledat smysluplnější řešení, nás možná v budoucnu překvapí.

Třetí věc: likvidace živnostníků. Stává se pro mě stále hůře přijatelnou neomalenost a nespravedlnost, s jakou vláda hodila likvidační ekonomické ztráty na část populace, která se ničím neprovinila, nijak se nepodílí větší měrou než ostatní na vzniku škod, ale všechno to odnese. Máme tu část populace, která dál chodí do práce a bere plný plat, pak část, která nechodí do práce či pracuje z domova, a dál bere plný plat a pak část populace, které bylo zakázáno pracovat a která nebere v mnoha případech nic a někdy nějaké drobné kompenzace, které stejně nezabrání krachu, nouzi nebo nutnosti se zadlužit. „Společně to zvládneme,“ volají sytí od plných stolů na hladové na ulici. Tato situace není slučitelná se základními principy humanismu, demokracie, ani právního státu. Zátěž, kterou má nést společnost společně, nese část vybraných. Bez nadsázky je to stejné, jako by kapitán zaoceánské lodi nechal jednoho dne nastoupit posádku na palubu, a pak ukázal: „Ty, ty, ty a ty – přes palubu!“ Bez jakékoli logiky, bez soudu, bez zdůvodnění. Prostě jen necháme část lidí padnout.

Jsem občan demokratické země a vidím, jak je tu soustavně a stále vynalézavěji ubližováno nevinným. Mám k tomu mlčet? Mám se jen přizpůsobovat jako ovce? A co se dá udělat? To je ta největší těžkost, kterou s koronavirem mám – posiluje moc hloupých, arogantních a neomalených a ostatní zatlačuje do gauče. Co se dá udělat?

KATEŘINA SLABOVÁ