Písecký svět

Kolik důvodů k radosti budeme v novém roce mít, záleží opět jen na nás. Již v polovině ledna nás však čeká bez nadsázky osudová křižovatka; prezidentské volby. Jen my rozhodneme o tom, jestli naše loď Republika definitivně nabere kurz do kalných vod populismu, extremismu, komunismu, fašismu (vyberte si svůj neoblíbený ismus…), nebo jestli využije vítr z východu, který sem čím dál mrazivěji profukuje, k jediné užitečné věci a vyrazí s napnutými plachtami na západ. Jenže toto kolektivní „my“ má svá úskalí: poslední dobou mám totiž čím dál intenzivnější pocit, že se stáváme obětí spolčení tupců a že tahle země není pro chytrý (parafrázuji zde názvy knih Johna Kennedyho Toolea a Cormaca McCarthyho, abych manifestoval svou intelektuální superioritu). Jinak si totiž neumím vysvětlit přítomnost podivného panoptika populistických partají v parlamentu či dokonce pokusy zvolit do čela parlamentní komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů předlistopadovou komunistickou policejní mlátičku (což se napodruhé bohužel zdařilo) či údajně hodného, ale evidentně pologramotného manažera kapely Argema do čela komise dohlížející na činnost Národního bezpečnostního úřadu (tento nejapný žert se poslancům taky nakonec zdařil).

Ale teď vážně: opravdu si nemyslím, že půlka národa jsou blbci, kteří si klidně znovu zvolí za prezidenta pomstychtivého opilce a lháře, pro nějž jsou "obyčejní lidé" opravdu to poslední, na čem mu záleží, a který už dávno propásl šanci alespoň trochu důstojně ukončit politickou kariéru místo toho, aby se nechal vláčet jako chromý medvěd suitou parazitů, kteří jsou na jeho funkci životně závislí. Vím, že i voliči Miloše Zemana jsou hodní a rozumní, i když možná trochu nešťastní lidé, kteří se dají snadno okouzlit charismatem mocného muže a obelstít laciným trikem „císařpán přijel mezi prostý lid, protože ho zajímají jeho problémy“ (ačkoliv sám vždy patřil mezi intelektuální elitu, kterou však nyní kvůli sběru populistických bodů ostentativně opovrhuje). Anebo na ně snad zabírá rétorika válečného jestřába, který na půdě mezinárodních institucí hřímá o boji s islámským terorizmem (ale sám je schopen jen terorizovat návštěvníky Pražského hradu absurdními bezpečnostními kontrolami)?

Mohu se zkrátka jen dohadovat, co je pro voliče Miloše Zemana tak přitažlivé, že jsou ochotni dát mu znova hlas po všech jeho opileckých eskapádách, veřejných vulgárních výlevech, svévolných výkladech ústavy a schválnostech, které dělá všem, jimž má potřebu se mstít. Mohu jen na všechny slušné lidi apelovat, aby nedávali svůj hlas a důvěru člověku, pro nějž je slušnost sprosté slovo a ve svém pokročilém věku a v nedobrém zdravotním stavu už si možná ani neuvědomuje, že jeho konání řídí jen nesmyslná zášť (a parta kremelských loutkovodičů). A pokud máte jen někdo potřebu to „natřít“ pražské či písecké či jiné kavárně, vězte, že to natřete jen sami sobě, protože lidem kolem Miloše Zemana, kterým na jeho zvolení záleží možná víc než jemu samotnému, opravdu nejde o blaho národa, tedy i blaho vaše, ale jen o jejich obchodní, mocenské a bůhvíjaké jiné zájmy.

Pevně věřím, že nový rok začne veseleji, než ten starý skončil: 17. 12. totiž ve věku 91 let zemřel jeden z nejvýznamnějších českých umělců 20. století Pavel Brázda (o jehož výstavě jsem zde nedávno psal), který do posledního dechu žil jen pro to, aby tvořil. Udělejme si proto na počátku roku 2018 všichni radost a odsuňme do propadliště dějin notorického lháře a notorika, který do posledního loku žije, aby bořil. Pokud mi tuhle radost uděláte, slibuji, že už zde o něm ani jednou nenapíšu.

VYŠLO V TIŠTĚNÉM ČTRNÁCTIDENÍKU PÍSECKÝ SVĚT 1/2018.