Písecký svět

Farářův synovec Jindřich Šimon Baar (7. února 1869 Klenčí – 24. října 1925 Klenčí), rodák ze stejného statku jako strýc, strávil coby domažlický gymnazista od roku 1886 na putimské faře troje letní prázdniny, takže si souseda Cimburu mohl prohlédnout osobně. Po studiu teologii se stal římskokatolickým knězem a posléze spisovatelem. Začínal jako málo úspěšný básník, ale dal si od přátel poradit a začal psát prózu, v níž dosáhl úspěchu mimořádného. Román Cestou křížovou, otiskovaný roku 1899 na pokračování v časopisu Nový život, vyšel roku následujícího třikrát knižně a začátečník se okamžitě stal respektovaným českým spisovatelem.

Po několika letech se vrátil ke vzpomínkám na osobitou postavu Jana Cimbury a od strýce v Putimi si vyžádal podrobnosti z jeho života a z novějších dějin vsi, které mu Josef Baar vylíčil v dlouhých dopisech. Jindřich Šimon Baar v románu použil kulisu Putimi a okolní krajiny, základní osnovu Cimburova života, ale dále již s textem nakládal zcela svobodně. Obohatil děj o řadu dílčích příběhů volně fabulovaných i přejatých odjinud; třeba příběh koně Běláčka vyslechl od svého přítele, kněze a archiváře Františka Teplého. Především však vložil do Cimburova životního příběhu – snad na základě jeho intuitivně předpokládaných názorů, které ovšem nemohl znát – nový, vlastní, baarovský smysl. Román byl poprvé vydán roku 1908.

Základní myšlenkou knihy je společenský konflikt druhé poloviny 19. století, konflikt mezi uzavřenou selskou patriarchální společností, procitnuvší náhle z feudálních pout, a prvky kapitalistické modernity, kterou v knize představuje fenomén s názvem "město". Uprostřed tohoto konfliktu se ocitá hradišťský čeledín a poté putimský sedlák Jan Cimbura, který je konfrontován s rušivými prvky, pronikajícími do venkovské idyly. Město odmítá jako nepřítele, zdroj neřesti, zahálky a zábavy, a hodlá svou čistotu uhájit. Je přesvědčen, že hodnoty přináší pouze tvrdá práce v zemědělství, a že zdroje, které na venkově vznikají, venkovu také stačí. Své názory obhajuje s prostotou vizionáře.  Ani pan kníže (v knize fiktivní kříženec drhovelského Lobkovice s některým ze Schwarzenbergů) nedokáže Cimburu přesvědčit o výhodách ofenzivního podnikání, studia na rolnické škole, zemědělské techniky, racionalizace nebo zavádění výnosnějších zahraničních plodin a plemen. Hrdina umírá v době, kdy modernita ("město") vítězí, a slova "jihočeská idyla", vepsaná do podtitulu knihy, myslel spisovatel zčásti jako trpkou ironii.

V kontextu Baarova díla je důležitá skutečnost, že stejného roku 1908 vyšel také jeho méně známý román Poslední rodu Sedmerova, který je zrcadlovým protějškem Jana Cimbury. Středočeský sedlák Sedmera odhodí kožich s vyšitým tulipánem a dřeváky, oblékne městské šatky a začne i bez knížecích rad kapitalisticky podnikat. Jan Cimbura na smrtelném loži svůj boj vyhrál, ve své víře i způsobu života vytrval, zatímco Sedmerův život i rodina končí stejně logicky v bídě a rozvratu.

Leč cimburovské čtenáře – poté, co se kniha stala bestsellerem – zaujal z románu právě jen ten trochu dobrodružný příběh, zčásti založený na skutečnosti, zčásti smyšlený. Ti prostoduší četli román jako věrnou biografii hlavního hrdiny, jako literaturu faktu. Zprvu okouzlil spíše čtenáře mimoputimské, místní totiž zpočátku na nebožtíka žárlili: "Ale to tam nenapsal, že Cimbura pil kořalu", vyslechl si Jindřich Šimon Baar inkognito ve vlaku rozhovor místních. Časem se to ovšem změnilo v pýchu a na Cimburově hrobě se objevily Baarovy verše ze závěru románu. Popularita knihy měla poté svou vývojovou sinusoidu a vrcholu dostoupila až po stejnojmenném filmu Františka Čápa z roku 1941. Na německou okupaci zareagovali Češi mimo jiné, do jisté míry s podporou loutkových protektorátních úřadů, mohutnou vlnou národopisného revivalu, na níž se vedle filmařů svezli literáti, muzikanti, výtvarníci i tovární výrobci krojů minimálně padesát let zapomenutých (roku 1945 vítaly Plzeňačky Američany právě v těchto replikách, které nedlouho předtím začaly demonstrativně nosit do tanečních a na plesy), a po roce 1948 nový režim chutě podpořil druhou vlnu téhož revivalu v rámci boje proti západní buržoazní pakultuře.

Také jeden z plodů tohoto válečného vlastenectví, film Jan Cimbura, volně natočený na některé motivy knihy (knihu nelze logicky „zfilmovat“), je fikcí; herci hráli své scénářové role a také role Putimi se zhostily jiné, pro kameru atraktivnější lokality. Pro čtenáře knihy film následně zafixoval nejen vizuální představu o lidech a krajině, ale také zjednodušený děj, spíše povídkovou „story“, vzdálenou od Baarova záměru dějově i obsahově. Sekundárně tak poněkud devalvoval přemýšlivou knihu do kategorie lidového čtiva a tento nelichotivý a nepravdivý posudek na ní lpí dodnes. Jindřich Šimon Baar má stejnou smůlu s Karlem Klostermannem: jejich popularita se jim stala prokletím. Oba vynikající spisovatelé evropského formátu, ve vrcholech tvorby srovnatelní se svými francouzskými vzory Emilem Zolou a Guy de Maupassantem, tak dodnes zůstávají na okraji oficiálního učebnicového kánonu české beletrie, kam se část porevolučních literárních historiků snaží mermomocí a často úspěšně vecpat tvorbu marginálních a provinčních sebestředných excentriků typu Jakuba Demla nebo Josefa Váchala.

Jako film ovlivnil vnímání knihy, tak podobnou zpětnou projekcí se obojí pomyslně vrátilo do dávného života reálného Jana Cimbury. Zrodilo se pozoruhodné povědomí, že byl stejný (nebo alespoň téměř stejný) jako ti hrdinové z románu a filmu; tento proces mýtizace literárních postav není ničím neobvyklým. Jan Cimbura se stal legendou. Josef Švejk nikdy nežil, ani v Haškově románu není snad člověkem, spíše nadpřirozeným médiem, jímž koluje doba, události a historky sem a tam a dovnitř a ven – a přesto má v Putimi krásnou bronzovou sochu. Úsměvem, zčásti bezelstným, zčásti potutelným se vysmívá všem, kteří věří, že byl skutečně vyslýchán na nedaleké, nikdy neexistující četnické stanici. Možná se v Putimi dočkáme také Cimburovy sochy, možná i stejně povedené, která se stane pomníkem člověka, o němž vlastně víme pramálo, a zároveň obdobnou připomínkou tvůrčí fantazie, pomníkem knihy a filmu, pomníkem pozoruhodné legendy, zrozené následkem prázdninových vzpomínek sedmnáctiletého gymnazisty Jindřicha Šimona Baara.

VYŠLO V TIŠTĚNÉM ČTRNÁCTIDENÍKU PÍSECKÝ SVĚT 1/2018.